Vzpomínka na Václava Havla

 Václava Havla jsem osobně potkal pouze párkrát, ale nejvíce mně v hlavě zůstala vzpomínka na to setkání vůbec první. Možná to bylo tím, jaké to setkání provázely okolnosti a také asi tím, že jsem si teprve o mnohem později uvědomil význam té chvíle, ve které jsem se tehdy ocitnul.

Byl pochmurný studený listopad, pátek 24 roku 1989. Celý týden jsem se jako mladičký „revolucionář“ účastnil protestních akcí, výjezdů se studenty, mimo jiné i na velice zajímavé setkání se šéfem Slušovic Čubou (který nám překvapeným studentíkům sice řekl, že nás veřejně nepodpoří, ale v soukromém rozhovoru otevřeně sdělil svůj zájem převést Slušovice do USA jako jedinou možnost rozvoje) a různého věšení prostěradel s nápisy „svobodné volby“ všude tam, kde se to jen dalo. V pátek jsem byl již revolucí celkem zmožen a tak jsem si naplánoval podvečerní návštěvu pravidelné demonstrace „u koně“ spojenou s pozváním spolužačky, o kterou jsem již delší dobu usiloval, někam na čaj či vínko. Pamatuji si, že účast byla v podvečerních hodinách poměrně nízká a těch pár hovořících řečníků z povzdálí natáčených chlápky v tesilových kalhotech s betamaxem v ruce, nijak nezaujalo. Objal jsem opatrně dívku a vyrazil zamlženým náměstím směr Staré město s úmyslem vyhledat nám nějakou příjemnou vinárničku.

Úplně ve spodní části Václavského náměstí, domnívám se, že to byl stejný dům, jako je dnes prodejna firmy Baťa, bylo kolem výkladu s nedostatkovými televizory Tesla sroceno pár lidí a o něčem živě diskutovali. Po přiblížení jsme zjistili, že ve zprávách právě oznámili odstoupení předsednictva ÚV KSČ včetně (ne)chvalně proslulého komika Milouš Jakeše. Než nám došla zásadnost této komunistickou publicistikou sdělené informace (kde se muselo číst mezi řádky) byl Václavák téměř plný lidí, kteří se objímali či jinak slavili. Snad jen mnohem později a v menším něco podobného dokázala udělat zpráva o výhře našich hokejistů.

Další vzpomínky jsou slité jakoby dohromady. Držím se za ruku s dívkou, kterou miluji, občas ji objímám, v Havelské ulici někdo ze střešního okna hraje velmi dobře na saxofon valčík na rozloučenou, bloudíme starým městem bez cíle, je chladno a padá mlha (či smog). Vzpomínky se vracejí konkrétně, až když bez jakéhokoliv předchozího úmyslu, sedáme do rybárny v Gorazdově ulici. Vůbec nevím, jak jsme se tam tehdy ocitli, kdo nám nasměroval kroky, párkrát jsem tam dříve již byl, ale nijak jsem tuto restauraci nevyhledával. Tehdy jsem také o Václavovi Havlovi věděl jen, že existuje, že je to nějaký disident, kterého pořád někdo honí policie ale absolutně nic více (a stejně na tom byla naprostá většina studentů). Vůbec mně nenapadlo, že tento podnik je jeho oblíbený (i proto, že bydlel za rohem).

Tak jen tak sedíme, dali jsme si k večeři obligátní hranolky s tatarkou, nějaké to pivo a víno. U velkého stolu naproti seděla skupinka vypadající na učitele či vědecké pracovníky, většina v manšestrákových sakách. Nijak jsme jim nevěnovali pozornost. Najednou se všichni u tohoto stolu postavili a začali tleskat nově příchozímu a volali bravo či super. Ten koho zdravili, byl malý nesměle vypadající človíček, který se usmíval a každému z nich podával ruku. Zvědavě jsem se koukal, co se děje. V jednu chvíli se moje oči střetly na okamžik s nově  příchozím, byla v nich jakási veselost až klukovina, jakoby chvilku zvažoval, zda k nim patříme či ne. Pak se posadil ke své společnosti a řekl něco jako „no tak se to konečně podařilo“ či něco takového – již nevím. Skupinka ho poplácávala po rameni a živě se bavili a všichni spíše vypadali, jako kdyby se někomu narodil syn. Někteří se dokonce omlouvali, že byli pryč a samotný „oslavenec“ evidentně odněkud také zrovna přijel a byl ostatními různě informován o nastalých událostech. Později dorazili i někteří známí herci a část společnosti se pak někam vytratila.

Teprve později mně došlo, že to bylo centrum kontrarevoluce a onen „oslavenec“ byl Václav Havel. Vůbec jsem nevěděl, že to byl on – to mně došlo až mnohem později. Dost často se mně pak kdekdo ptal, co se tam probíralo, jak se Havel tvářil a podobně. Já bych si i rád něco vymyslel ale prostě nic jiného, než ta klukovská veselost a šibalství v těch očích, mně prostě v hlavě nezůstalo. Snad proto, že jsem tehdy nikoho z nich neznal, snad proto, že jsem měl v myšlenkách oči své tehdejší kamarádky – nevím.

To byla má první vzpomínka na Václava Havla. Později jsem se s ním ještě párkrát setkal pracovně, ale to už byl celebrita a mimo potřesení ruky tam žádný větší kontakt nebyl (většinou u těchto příležitostí mluvil s někým jiným). V podstatě vlastně na tom zážitku nic není, jen je to taková malá vzpomínka na významnou osobu, které bych tímto chtěl vzdát hold.

Jak Západ ovládl svět a proč je nyní v krizi

 

Mnoho současných politiků, a především filozofů se domnívá, že Západ – tedy země tzv. euroatlantického kulturního okruhu (což můžeme zhruba upřesnit na státy Evropské Unie, Velkou Británii a státy severní Ameriky USA a Kanady) jsou v krizi. Abychom pochopili, proč tomu tak je, musíme se nejdříve podívat, jak vlastně tzv. Západ dobyl a ovládl celý svět, proč se na celém světě domluvíte anglicky a kde se vzalo materiální bohatství a životní úroveň západních zemí.

Nebudu se zde věnovat teoriím mezinárodní politiky – byť část vychází ze studia Mezinárodních politických věd, a to zejména Geopolitiky a Politického realismu ale spíše ekonomickým důvodům. Taktéž si nečiním nárok na úplnost, jedná se spíše o publicistiku ve formě eseje pro zájemce o pochopení událostí, které probíhají a přijdou.

Jaké jsou tedy kořeny a pravé hodnoty Západu, co ho učinilo velkým? Především velký technologický a vědecký pokrok zahájený v 19. století v Evropě, který se ve století 20. přesunul na území severní Ameriky. Tento technický pokrok doprovázel velký nárůst životní úrovně a umožnil naprosto nevídanou převahu nad ostatními částmi světa, která přes mnohé negativní vlivy kolonialismu rozšířila tzv. západní kulturu a civilizaci do téměř všech zemí světa, čehož důsledek je dnes například i univerzálnost angličtiny. Co tomu však předcházelo? Proč i dnes stále vidíme, že v jedné části světa dostává člověk za stejnou práci jinou odměnu? Tato situace nespadla jen tak z nebe.

Angus Maddison, významný britský ekonom specializující se na kvantitativní makroekonomickou historii, včetně měření a analýzy ekonomického růstu a rozvoje ve své knize „Kořeny modernity“ (Growth and Interaction in the World Economy: The Roots of Modernity”, AEI Press, 2005) poukazuje na „čtyři hlavní intelektuální a institucionální změny na Západě před rokem 1820:

• uvědomění si schopnosti člověka transformovat přírodní síly prostřednictvím racionálního výzkumu a experimentování
•  vzestup důležitých městských center obchodu ve Flandrech a severní Itálii v 11. a 12. století, doprovázeném změnami, které podporovaly soukromé podnikání a odstraňovaly feudální restrikce při nákupu a prodeje osobního majetku
• přijetí křesťanství jako státního náboženství v roce 380, které vedlo k zásadním změnám v povaze evropského vnímání rodiny, tedy otázek manželství, dědického práva a příbuzenství
• a „vznik systému národních států v těsné sousedství které tak mohly mít významné obchodními vztahy a relativně snadnou intelektuální výměnu navzdory jazykovým rozdílům, což stimulovalo konkurenceschopnost a inovace."

Zmíněné body lze brát jako výchozí základ. Například současný francouzský historik, antropolog, sociolog, politolog a demograf Emmanuel Todd ve svých knihách věnuje velký prostor analýze role rodiny na vzniku moderního Západu a vysvětluje tím například i rozdíly mezi Západem a Ruskem. Tvrdí, že základem rodinného uspořádání ve světě jsou čtyři hlavní modely uspořádání. Původní typ rodiny postavený na soužití muže a ženy se modernizoval už ve 2. a 3. tisíciletí před naším letopočtem v zemědělských společnostech Sumeru a Číny. Tehdy vznikly tzv. kmenové rodiny, které zajišťovaly, že veškerou půdu dědil nejstarší syn, který tak mohl efektivně organizovat spolupráci příbuzných v rodinném „podniku“ a především tak za několik generací mohla vzniknout velká „firma“ jinak nerealizovatelná. Tento typ tzv. kmenové rodiny přetrval snad díky židovské a následně křesťanské kultuře především právě v západní Evropě. Oproti tomu ve velkých impériích typu Číny, Indie, arabského chalífátu a později také v Rusku se tento typ transformoval do tzv. komunitních rodin, ve kterých širší rodina zahrnovala všechny syny, jejich ženy a děti ale společně podřízené autoritě jednoho otce, případně vesnického staršiny. A z komunitních rodin, kde jsou všichni mimo patriarchy rovnoprávní, je již jen krok ke státním útvarům, kde jsou si všichni údajně rovni ale někteří mnohem rovnější.

Maddisonovy odpovědi jsou ale pro mnohé neuspokojivé. Na konci středověku byla věda a technika v Číně nebo Indii na mnohem vyšší úrovni než v Evropě a obchod byl také běžným jevem, možná i rozvinutějším. Kromě toho se musíme zamyslet, proč se jen západní Evropa změnila a zbohatla, když střední, východní Evropa či Rusko také přijalo křesťanství?

Niall Ferguson, britský historik skotského původu a profesor na Harvardské univerzitě také hledal odpovědi na otázku, jak mohlo dojít k nadřazenosti Západu nad „zbytkem světa“. V knize „Civilizace. Západ a zbytek světa“ (Praha, Argo/Dokořán 2014) identifikoval šest různých faktorů, které nazval „killer apps“, s odkazem na slang mládeže při práci s programy pro chytré telefony. Těchto šest zabijáckých aplikací „nainstalovaných“ v západních zemích dle něho rozhodlo o jejich výhodě před zbytkem světa. Jsou to:

• Rivalita, soutěživost, konkurence – decentralizace politického a hospodářského života, která vytvořila podmínky pro vznik jak národních států, tak kapitalismu.
• Věda – způsob studia, porozumění, a nakonec i přírodní změny, které daly Západu (mimo jiné) velkou vojenskou výhodu nad zbytkem světa.
• Majetkové právo – zákony jako prostředek ochrany soukromých vlastníků a smírného řešení sporů mezi nimi; to vytvořilo základ nejstabilnější formy zastupitelské vlády.
• Medicína – vědní obor, který vedl k výraznému zlepšení zdravotního stavu a měl významný vliv na prodloužení života nejprve v západních společnostech, později i v jejich koloniích.
• Konzumní společnost – způsob materiálního života ve kterém hraje nejdůležitější roli v ekonomice spotřeba a tím i výroba nejdříve oděvů a pak dalšího spotřebního zboží.
•  Pracovní etika – morální rámec a modus operandi odvozené (mimo jiné) od protestantského náboženství a reformačních církví, které poskytují soudržnost dynamické a potenciálně nestabilní společnosti vytvořené „aplikacemi“ jedna až pět.

Když se nad těmito body zamyslíme, opravdu dávají smysl a jsou základ současného Západu. A když se podíváme na historickou mapu, zjistíme, že největší nárůst „pokroku“ zejména v 16-19 stol. proběhl v zemích jako je Holandsko, Británie či Skandinávie – tedy v zemích s protestantskou většinou. A právě to je ten základ z bodu 6, kde se začíná svět geograficky dělit. Immanuel Wallerstein v knize „The Modern World-System“ přesně popisuje, jak reformační hnutí a vznik protestantských církví podpořily tvůrčí schopnosti člověka.

Otec zakladatel sociologie, německý sociolog a ekonom Max Weber ve svém díle rozsáhle argumentačně doložil, že velkou, ne-li hlavní roli na náskoku západní Evropy a Severní Ameriky v průmyslové revoluci a v hospodářské dynamice 19. a raného 20. století hrála aktivní a kritická role evangelické víry raných podnikatelů. Na příkladu francouzských Hugenotů (odnož Kalvinismu) dokladoval, že protestantskou víru přijímali většinou lidé přemýšlivější, a tudíž nakonec úspěšnější než jejich katoličtí vrstevníci. Můžeme o této konkrétní kauzalitě pochybovat, neboť právě Kalvinismus byl spíše hnací motor a ideologie švýcarské reformace v boji za nezávislost proti Habsburskému impériu, ale faktem je, že prosperita a industrializace šla na Západě v ruku v ruce se šířením protestanské víry.

Německý ekonom, statistik a bývalý politik SPD (nenáviděný za varovné knihy o úpadku země) Thilo Sarrazin v knize „Přání otcem myšlenky: Evropa, měna, vzdělanost, přistěhovalectví: proč politika tak často selhává“ (Academia, 2017) objasňuje, jak za německým hospodářským zázrakem stál tzv. „efekt fary“ v historii. Nejvzdělanější částí populace byli dříve kněží, a zatímco evangeličtí pastoři plodili a vzdělávali mnoho svých dětí, tak katoličtí kněží žádné potomky nezanechali – prováděli v podstatě genocidu vlastních genů. Další významný prvek úspěchu protestantů byl například i Lutherův požadavek, aby všichni protestanti mohli a uměli číst bibli. Sarrazin pak „smutně“ dodává, že podobný náskok získali i Židé, kteří však z Německa za dobře nechvalně známých okolností museli odejít.

Významná role protestantské církve však počátkem 20. století ustupuje do pozadí, na významu nabývají různé ideologie, ale kurz je již nastaven.

Analýza hospodářské historie klíčových zemí západní Evropy, stejně jako například Německa, Japonska, Koreje, Tchaj-wanu, Spojených států, Malajsie a Singapuru přináší určitý další společný vzorec. Tyto analýzy odhalují řadu faktorů, které každá z uvedených zemí měla nebo získala a které, jak se zdá, byly základem pro změnu ekonomické postavení těchto zemí. Jsou to především:

- základní individuální svobody jako je svobodné soukromé podnikání (ekonomická činnost), nezpochybnitelnost vlastnických práv a svoboda myšlení, názorů a víry

-silný kapitálový a finanční trh

-kvalitní vzdělání a pozitivní demografie

-výkonný stát (v knize „Proč státy selhávají“ autorů Daron Acemoglu, James Robinson je důkladně rozebráno, že funkční stát se liší od selhávajícího státu především nestranným právním systémem garantujícím základní lidské svobody a práva).

Když to tedy shrneme. Základní hodnoty, na kterých je vystaven úspěch tzv. Západu jsou:

• ·         Křesťanské pojetí rodiny a dědického práva.
• ·         Z protestanství vzniklá pracovní morálka (bůh pomůže tomu kdo se sám stará, nikdo nepotřebuje žádné zprostředkování k vyšší morální autoritě).
• ·         Absolutní respektování lidských svobod jako je svoboda myšlení i projevu, svoboda podnikat a nezpochybnitelnost majetku.
• ·         Právní stát – nezávislá garance práva.
• ·         Právo na konzum, soutěživost a nerovnost.

 

Z výše uvedeného vnímavý člověk rychle pochopí, co je dnes v nepořádku a vlastně co bylo v nepořádku celé 20. století – ale o tom až v dalším článku.

 

Jan Neuman

Jak netradiční spiknutí megakorporací a levice proti střední třídě zmanipulovalo US prezidentské volby

 

Historie je plná zajímavých příběhů kdy často pachatelé v naivitě prozradí, jak zločin plánovali a připravovali. Podobný ale bohužel aktuální a autentický příběh přinesl americký časopis Time.

V článku nazvaném „Tajná historie stínové kampaně, která zachránila volby v roce 2020“ popisuje konspirační okolnosti kolem amerických prezidentských voleb roku 2020.

Autorka článku doslova píše: „Trump měl pravdu… opravdu se zde odehrávala konspirace v pozadí….byla výsledkem neformální aliance mezi levicovými aktivisty a titány businessu…“

A dále pokračuje popisem, jak se odbory, zaměstnanecké i levicové organizace spojily k aktivitám směřujícím k zamezení výhry Donalda Trumpa v prezidentských volbách roku 2020. Tyto aktivity mimo jiné donutily jednotlivé státy unie, aby změnily své volební systémy ve prospěch demokratických voličů a dotlačily sociální sítě k mazání příspěvků ve prospěch Donalda Trumpa s odůvodněním, že jsou konspirativní či provokují násilí. Po volebním dni také úspěšně blokovaly jakýkoliv pokus republikánů nechat vyšetřit podezřelé aktivity či volební podvody: „každý pokus o zásah do oficiálních výsledků byl odražen“ píše se v článku.

Časopis Time pak poměrně přesně ve zkratce popisuje, co se dělo v pozadí prezidentských voleb: „velmi dobře financovaná konspirační skupina složená z mocných lidí z různých oblastí průmyslu a různých ideologií spolupracovala v pozadí na ovlivnění veřejného mínění, měnila pravidla a zákony, řídila média a jejich pokrytí a kontrolovala tok informací.“ Zdá se to čtenáři jako fantastická konspirace, která by stála za zablokování jejího šiřitele na všech sociálních sítích? Časopis Time ihned k tomu dodává: „ONI NEMANIPULOVALI S VOLBAMI, ONI JE POSILOVALI.“

Autorka článku Time si pravděpodobně vůbec neuvědomuje dosah toho, co napsala, článek je napsán s neskrývanou pýchou na tuto konspiraci. Nicméně lze konstatovat, že přesně tak se americké prezidentské volby v zemi, která je pro nás stále ještě synonymem Demokracie, odehrály.

Odhlédněme nyní od samotné osoby exprezidenta Donalda Trumpa a zkusme zhodnotit průběh voleb nezaujatě. Více než 90% médií včetně všech nejdůležitějších sociálních sítí a všech technologických gigantů jako jsou firmy Facebook, Apple, Google či Amazon nepokrytě stranily Demokratickému kandidátovi Bidenovi. Proti Trumpovi byl například i téměř celý Wall Street (není tedy divu , že převážná část současné Bidenovi administrativy tvoří lidé placení právě Wall Streetem či fondy rizikového kapitálu).

Co se týče údajných volebních podvodů, tak kritici zejména ze strany republikánů opravdu nechytili žádného pachatele přímo za rukáv, ale poukazovali právě na podezřelé okolnosti, které volby zpochybňují a měly by být nezávisle prošetřeny: např., že mnoho států USA změnilo pár měsíců před volbami pravidla voleb, a to především ve prospěch tzv. korespondenčního hlasování, kde ovšem nebyly nastaveny odpovídající bezpečnostní procedury. Některé jejich připomínky byly vážné a v našich podmínkách by vedly ke zrušení byť i komunálních voleb. A tím extrémním společným tlakem skupin v pozadí, který popisuje Time, se podařilo to, že v podstatě ani jedno podezření nebylo soudem projednáno. Ano, v rozporu s tvrzením v médiích soudy v USA nevyvrátily žádné podezření, ale většinou se odmítly skutkovou podstatou z různých důvodů zabývat, což do budoucnosti vidím jako velký problém. Pokud by totiž soudy bez jakýchkoliv pochybností námitky republikánů či Donalda Trumpa vyvrátily, značně by to uklidnilo situaci. To se ovšem nestalo a americkou i světovou demokracii to bude zřejmě pronásledovat minimálně celé další čtyři roky.

Nechme ale hodnocení bezpečnosti a zajištění amerických prezidentských voleb roku 2021 na budoucnosti a vraťme se k článku časopisu Time.

Z něho totiž vyplývá mnohem důležitější závěr – došlo opravdu k nečekanému spojenectví mezi levicí (zejména tou radikální - tzv. progresivní) a giganty americké ekonomiky, a to zejména těch z technologické oblasti (internet) a z finančního sektoru. Toto spojení je totiž sociologicky zajímavé ale i varující.

Jedná se v prvé řadě o komplot v podstatě neproduktivních oblastí společnosti proti těm produktivním, což se odráží i na rozložení voličů v prezidentských volbách. Totiž jak progresivní levicové skupiny, tak i internetové firmy či finanční sektor se věnují činnostem, které nevytváří přímo hodnoty ve formě zboží, ale patří mezi oblasti služeb (nic neprodukují).

Oproti tomu voličská základna právě Donalda Trumpa patří mezi sektory přímo produkující, často nazývaných jako „stará ekonomika“. Je opravdu tedy možno říci, že dělící čára v amerických prezidentských volbách se táhla na jedné straně mezi chudnoucí střední třídou a venkovským obyvatelstvem (kteří žijí a závisí na produktivních výrobních činnostech) a levicí plus ekonomickými elitami z oblasti finančnictví a technologií na straně druhé. Zde je třeba vidět ten hlavní rozpor který jen tak nezmizí a pokud můžu soudit dle kroků nového prezidenta, bude se nadále prohlubovat.

Právě ta spolupráce mezi levicí a megakorporacemi umožnila zákulisní manipulace s volbami, tak jak popisuje časopis Time. Autorka a zřejmě i redakce Time opravdu nevnímá ty konspirativní manipulace jako něco závadného, jde přece o vyšší dobro. A zde je kámen úrazu, pravidlo „účel světí prostředky“ využívali nejenom jezuité ale i komunistický režim který moc dobře známe. A bohužel toto pravidlo vždy v historii vedlo nakonec k nějaké formě nedemokratického zřízení.

Spolupráce progresivní levice a technologických gigantů pokračuje i po volbách, jak je vidět na masové cenzuře a blokování či mazání všech hlasitých podporovatelů Donalda Trumpa ale i velké části konzervativních intelektuálů či pravicových organizací. Jako by tito extrémně bohaté korporace chtěli říci: „nechte nás vydělávat prachy a mi vám pomůže zbavit se pravicové politické konkurence“.

Proč je tomu tak? Neuvědomují si majitelé či manažeři těchto firem, že levice poté, co jim zlikvidují konkurenci na pravé straně politického spektra půjdou i po nich? Nebo se domnívají, že když se k progresivnímu socialismu přidají hned v počátcích, přežijí, a ještě na tom dokážou mohutně vydělat?

Těžko říci, pravdou můžou být všechny varianty. Zaměstnanci i manažeři těchto technologických gigantů jsou většinou sami příznivci progresivní levicové ideologie a často sami tlačí majitele těchto korporací k tzv. Cancel culture, tedy k diskriminaci všech těch, kteří smýšlejí jinak.

Na druhé straně, každý, kdo kdy pracoval v nějaké gigantické nadnárodní korporaci dneška ví, že struktura se velice podobá struktuře tzv. reálného socialismu. Většinou již neexistuje nějaký jasný majitel v podobě jedné osoby, ale vlastnictví je kolektivně rozprostřeno mezi nejrůznější fondy, často i státní a o managementu rozhoduje nikoliv manažerské či technické kvality ale obratnost ve vyjednávání a schopnost získat si spojence. U těchto velkých korporací již není business model primárně zaměřen na inovace ale na udržení co největšího tržního podílu a zamezení jakékoliv konkurence včetně napojení na vládní aparát pomocí sponzorovaných či přímo placených politiků, kteří následně ohýbají zákony právě ve prospěch těchto gigakorporací.

Následně tak vzniká v podstatě politický režim „korporativní socialismus“, který se od „reálného socialismu“ liší pouze tím, že faktickou moc nemá jedna, většinou komunistická strana, ale právě protagonisté nasazení velkými korporacemi.

A bohužel pro nás, právě takový politický systém se právě etabluje v USA.

Cenzura sociálních sítí – ochrana demokracie či cesta k totalitě?

Mnozí z vás se setkali v poslední době s mizejícími účty lidí na sociálních sítí, některým byl účet zablokován či zrušen bez vysvětlení či za marginální prohřešky.

Autorovi tohoto textu sociální síť Facebook zablokovala účet za sdílení článku z „Lidových Novin“ o brněnském divadle hrající hru jak „Ježíš znásilňuje muslimku“ a následně mu byl účet zrušen bez jakéhokoliv vysvětlení s poukazem na jakési blíže neupřesněné porušení „komunitních“ pravidel.
Naivní většinou levicově smýšlející lidé oslavují, že například Facebook zablokoval tvůrce konspiračního média Alexe Jonese včetně jeho stránek Infowars za „nenávistnou mluvu“, ze sociálních sítí zmizely odkazy na AeroNet či stránky známých radikálů ale i ruských osobností. Ovšem v rámci mazání tzv. účtů spojených s „nenávistnou mluvou“ tzv. Hate Speach či tzv. Fake News zmizely účty nejrůznějších lidskoprávních aktivistů, novinářů či amatérských zpravodajů zejména z krizových regiónů a s nimi se bez informací ocitlo mnoho tzv. Informačních koncentrátorů, kteří přebírali zpravodajství od lidí blízkých konfliktům či postiženým regiónům. Z velké části světových konfliktů nyní nejsou téměř žádné autentické informace, které dříve poskytovali právě lidé skrze sociální sítě.
Svět je tedy opět v situaci která byla před érou sociálních sítí, tedy odkázán na informace proudící skrze velká korporátní média – ty ovšem prezentují informace dle pohledu svých vlastníků a povětšině nemají informace z krizových regiónů žádné, neboť novináři velkých médií dnes již z důvodů bezpečnosti a nákladnosti v nebezpečných oblastech již nepracují. Informace jsou tedy většinou ze státem kontrolovaných informačních zdrojů.
Sociální sítě byly ještě před pár lety brány jako příklad „západní“ demokracie a svobody slova a byla například vyzdvihována jejich role v tzv. arabském jaru, kdy sloužily k informování a organizaci protivládních protestů. Dnes jsou terčem restrikcí, zákazů a cenzury nejenom v tradičně totalitních regiónech Blízkého Východu či Asie ale jejich omezování nyní probíhá především v západních zemích – v Německu například platí zákon umožňující státním orgánům dávat likvidační pokuty za tzv. Fake News, politici volají po regulaci a cenzurování obsahu.
Co se stalo, že sociální sítě jsou nyní terčem restrikcí a cenzurních zásahů v tradičně svobodném západě které si nezadají s cenzurou zemí jako je Írán či Čína a mnohdy je ještě překonávají? Sociální sítě byly terčem velkých korporátních médií od počátku, neboť jim braly čtenáře díky přístupu k informacím zdarma. Částečně oprávněné kritice čelí díky benevolentnímu přístupu k ochraně soukromých dat uživatelů ale tato kritika je často přehnaná a zveličená.
Největší zhoršení situace co se týče svobody slova však došlo v západní civilizaci po americké prezidentské volbě v roce 2016, kdy vyhrál Donald Trump nad demokratickou kandidátkou Hillary Clintonovou. Trump byl typickým protestním kandidátem a tak jeden z projevů jeho kampaně byla aktivizace jeho příznivců na sociálních sítí v mnohem větším počtu než na podporu kandidátky establishmentu Clintonové, byť ona investovala o polovinu větší finance než Trump. Demokraté porážku své kandidátky nikdy nepřijali a začali freneticky obviňovat kdekoho. První na řadu přišly přirozeně sociální sítě a pak Rusové, které demokrati obvinili, že ukradli a zveřejnili jejich tajné emaily prokazující špinavé čachry ze zákulisí prezidentské kampaně a demokratické zahraniční politiky. Není asi pochyb, že Rusové se zřejmě snažili volbu ovlivnit ale svádět vše na ně je primitivní, posuďte sami: zatím zveřejněné údaje tvrdí že Rusové ve snaze ovlivnit volby utratili 165 tisíc dolarů na propagaci na Facebooku, prosím srovnejte to s rozpočtem volební kampaně kandidátů, Donald Trump utratil 409 miliónů USD, Hillary Clintonová 795 miliónů USD. Zveřejnění podvodů a lží demokratické strany z ukradených emailů se dodnes vyšetřuje tak, že na špinavosti tam zveřejněné již dnes nikdo nepomyslí ve světle podezření, že emaily ukradli ruští hackeři.
Američtí demokrati ve snaze zpochybnit vítezství Trumpa a snížit pochybení vlastní kandidátky rozjeli špinavou kampaň proti svobodě slova na Internetu, který obviňují ze svého vlastního selhání a vytvořili skrze spřízněná korporátní média obrovský tlak na cenzuru dle nich nepohodlných názorů pod záminkou potírání tzv. Hate speach či falešných informací. Podobná situace proběhla i v EU, kde jsou sociální média obviňována z ovlivnění referenda o Brexitu a probíhá zde podobná štvavá kampaň za cenzuru internetu a sociálních sítí.
K fanatické atmosféře požadující cenzurovat svobodu slova se přidali i nejrůznější vlivní západní levicoví a liberální intelektuálové, kterým je nepříjemná skutečnost, že se na sociálních sítích zatím svobodně může kritizovat a zesměšňovat jejich naivní progresivistické či NEOmarxistické idee a nápady. Výsledek se dostavil, když mnoho států přijalo restriktivní opatření vůči svobodě slova a zavedlo cenzurní zákony a vysoké pokuty za porušení většinou laxně definovaných pojmů jako je šíření falešných informací či nenávistná mluva. Reakce sociálních sítí byla snaha vyhovět a to provázelo často nepřiměřené blokování účtů a přehnané mazání příspěvků. Dle zaměstnanců těchto sítí je politika často taková, že radši smažou nepříjemný příspěvek který někdo nahlásil či zablokují účet než aby riskovali pokutu státních orgánů. Svědek u Facebooku tvrdí, že cenzor z řad kontraktorů umístěných po celém světě v zemích jako je Pakistán, Indie či Polsko má na rozmyšlení zda něco smazat či bloknout max. cca 10 sekund .
Sečteno podtrženo, máme zde největší útok na svobodu slova od konce 2. sv. války. A jelikož politická svoboda nemůže existovat bez svobody informací, je zároveň ohrožena i demokracie kterou známe, hrozí vznik nějaké formy totalitní společnosti pod absolutní kontrolou státu a korporací, něco na způsob nové verze korporativního fašismu či socialismu.
Jak z toho ven? Zejména je třeba uklidnit situaci pokud to nějak jde, cenzura a omezování svobod totiž působí tak, že lidé začnou věřit alternativám stále více což je již dnes vidět na volebních ziscích nejrůznějších protestních a populistických stran a osob. Tedy platí to co známe z minulého komunistického režimu, čím větší kontrola nad tím co se píše, tím větší šance že běžní lidé uvěří naprosto nereálným informacím.
Určitě souhlasím, že je třeba omezit nejrůznější vyhrůžky smrtí apod., nicméně stát by neměl suplovat roli cenzora a kontrolovat, zda nějaká informace je pravda či ne – je to v podstatě ukázka jeho selhání. Svobodná a vzdělaná společnost se nemusí obávat falešných informací. Zde stát selhal zejména v oblasti vzdělání – jsou údaje že celá západní civilizace vykazuje setrvalý pokles inteligence mezi populací a to cenzura nepohodlných názorů nevyřeší ba naopak prohloubí, neboť lidé přestanou věřit všemu. Běžný samostatně fungující vzdělaný člověk nepotřebuje státní orgán aby převyprávěl či upravil jakoukoliv informaci, někdy může uvěřit nesmyslu ale při dostatku informací má schopnost si ho sám vyvrátit.
V prvé řadě by se stát měl přestat zbývat stupidními pokusy regulovat myšlenky a slovo ale zaměřit se na vzdělání. Sociální sítě by měly přestat podléhat státní cenzuře a nejrůznějším tlakům na omezování obsahu a vytvořit systém, kde by si každý uživatel nastavil prostředí které mu vyhovuje, kdo nechce hanlivá slova, měl by mít možnost si je vypnout aby je neviděl.
Opačná cesta je cesta do pekel totality byť naivní hlupáci stále tleskají omezování svobody slova a větší kontrole ale netuší, že stejné zákony které umlčí jiné budou použity k umlčení jich samotných.

Nastal počátek konce NATO?

Člen NATO vyzbrojen nejmodernější výzbrojí za pomoci islámských milicí které jsou známé použitím bojových plynů proti civilistům útočí na spojence NATO v boji proti islámskému státu v agresi proti suverénnímu státu bez jakéhokoliv mandátu světového společenství a to vše v koordinaci s Ruskem a Íránem a americký prezident na to vše bezmocně zírá na svém notebooku ze zešeřelého Bílého domu, neboť jeho administrativa právě zbankrotovala a veškeré federální úřady jsou na neurčito zavřeny a federální zaměstnanci na neplacené dovolené.

Tak ještě před pár dny by to byl dobrý začátek nějakého fantasy dystopického románu. Dnes to je bohužel realita.

Od pátku 19.1.2018 člen NATO Turecko provádí bezprecedentní agresi vůči syrským Kurdům žijícím v oblasti Afrin. Afrin je oblast v severozápadní Sýrii obývaná většinou Kurdy, kde před občanskou válkou žilo asi 140 tisíc obyvatel, dnes je na tomto území dle odhadů více než 800 tisíc převážně uprchlíků z celé Sýrie a tato oblast patřila mezi nejmírumilovnější v celé Sýrii a byla minimálně zasažena válkou.  

Během soboty provedlo více než 72 letadel NATO startující ze základny NATO Incirlik množství náletů na území sousedního státu, kde zničilo několik opěrných bodů kurdských sil YPG a zabilo minimálně 12 civilistů včetně ženy a dítěte. Nálety tureckých letadel nejsou možné bez koordinace s Ruskem, které do pátku dozíralo nad klidovou zónou v této oblasti a dle svého vyjádření chránilo Kurdy před Turky. Ruské jednotky se během pátku beze slova stáhly z celé oblasti Afrin a Rusko dalo zelenou členu NATO k vojenské agresi vůči kurdským silám, které byly hlavním spojencem západu v boji proti teroristům z IS.

V noci ze soboty na neděli začal člen NATO Turecko pozemní část agrese vůči Kurdům, útoku se mimo turecké armády vyzbrojené tanky Leopard 2 účastní i tzv. syrští protivládní rebelové ze Svobodné Syrské Armády (FSA) a řada s Tureckem spojených islamistických milicí jako je syrská odnož Al-Kaidy či Muslimského bratrstva. Turecký spojenec FSA připravuje nákladní automobil, kde umísťují mrtvá těla kurdských bojovníků YPG a se kterým budou objíždět civilní oblasti. Turecké sociální sítě agresi oslavují, propagační videa jsou plná odkazů na osmanskou říši. Turecké speciální jednotky, které se často účastnili společných cvičení NATO si dávají pod fotky z dobytého území toto prohlášení: Türk askerinin kamerasından: "Söyleyin onlara Muhammed'in ordusu geri geldi" (řekněte jim, že Mohamedova armáda je zpět).

O většině těchto informací se v západním tisku nedočtete. Když byl západ zhrozen rozmachem Islámského státu, byli jim Kurdové dobří, byli jedinou silou, která byla schopna rozmach islámských teroristů zastavit. Nyní když Kurdům hrozí likvidace agresí člena NATO, celý západ mlčí.

Vše toto jsou fakta, která se zdají na první pohled pouze nemorální a mnoho Čechů si řekne „Kurdové vsadili na špatného koně..“. Skutečnost je ale mnohem horší.

Člen NATO provádí agresi vůči významným spojencům západu nejen bez jakéhokoliv mandátu mezinárodního společenství ale také v koordinaci s Ruskem a Íránem a ve spolupráci s islamistickými skupinami které jsou, když ne stejné, tak jen nepatrně lepší než teroristé z IS. Jakákoliv tolerance vůči tomuto postupu je v podstatě souhlas s touto agresí.

Státy NATO mají jedinou možnost jak nyní zachránit tento pakt, označit Turecko za agresora a pozastavit mu členství v NATO. Tolerance Turecka zcela zdiskredituje NATO jako obraný pakt a značně zpochybní jeho roli. Může si někdo v této situaci představit, že by Turecko, které je nyní závislé na Rusku zda nepustí na jeho letadla v Sýrii rakety S-400, dodrželo článek 5. charty NATO a šlo na pomoc třeba Estonsku, pokud by bylo napadené právě Ruskem?

Pokud se členové NATO zásadně nevymezí vůči turecké agresi, domnívám se, že NATO jako obranný pakt přestává de-facto existovat. Nejenomže se plytké stanou veškeré řečičky o ideách NATO jako obraného paktu chránícího slabší, ale stane se zcela pokrytecká jakákoliv kritika Ruska za postup na Ukrajině, protože člen NATO postupuje naprosto stejně, ba dokonce mnohem hůř.

No a dříve či později začne docházet jeho členům, že spoléhat se na NATO jako garanta spravedlivé bezpečnosti je přinejmenším hloupá naivita.

Co můžete dělat vy? Sledujte vyjádření svých volených představitelů, interpelujte poslance a ministry, zda má být ČR v obranném svazku s agresivní islámskou republikou. Jestli někdo má ve světě nárok na podporu, jsou to právě Kurdové, kteří prokázali západu nezaplatitelné služby.

Anebo můžete vylepit jednou za rok plakáty s Dalajlámou a tvářit se, že hájíte svobodu a právo.

Vede nás akademická obec nevědomky do nové totality?

Otevírají názory a chování akademických hodnostářů a vysokoškolských intelektuálů cestičku k nástupu nové nedemokratické totality a připravují nástup dalšího omezování lidských svobod ve jménu všeobecného dobra? Oni sami by jistě řekli, že ne, že právě naopak, hájí demokracii a humanitu.

Bohužel události, názory a projevy špiček akademického světa v poslední době a to nejen u nás v České republice ale téměř po celé, tzv. vyspělé euroatlantické kultuře varují. Varují nás před tím, že názory intelektuálů, kteří povětšinou nesou zodpovědnost za výchovu nových elit ať už z naivity, hlouposti či z ideologické zaujatosti, mohou svými názory otevřít nástup další vlny nedemokratických a lidské svobody potlačujících režimů.

Základní impuls napsat tento článek byl pro mě projev pana Mikuláše Beka, rektora jedné z největších univerzit v ČR z pražského Albertova ze dne 17. listopadu 2017 při příležitosti oslav svátku Boje za svobodu a demokracii. Rektor brněnské Masarykovy univerzity, ve svém projevu podotkl, že „svobodomyslná část české společnosti za posledních pět let utrpěla řadu neúspěchů či proher. Nepodařila se volba prezidenta, nedopadly dobře ty či ony volby,“. Na názor, že voliči, kteří většinově nějak svobodně volili, nejsou svobodomyslní, má pan rektor jistě právo a může to přirozeně říkat veřejně přesto, že právě možnost svobodně volit je jistě důkaz svobodomyslnosti. Ovšem neměly by následovat další věty, kdy pan rektor už přímo naznačuje, že někteří by neměli mít právo rozhodovat: „ A přesto, že možná nebezpečnější než personální rozhodnutí je eroze představy o demokratickém vládnutí, eroze, kterou stejně tak způsobují koncepty firemního řízení státu, jako diktatura referend.“

Pan rektor jinými slovy říká, že přímá demokracie a referenda jsou ohrožením demokracie ještě horší než volba dle jeho názoru špatného člověka. Nedomnívám se, že jeden z nejvyšších akademických hodnostářů v tomto státě a osoba zodpovědná za výchovu nejelitnější části mladé populace nezná rozdíl mezi diktaturou a referendem a nezná klasickou antickou politickou literaturu (minimálně by ve svém postavení a při svém vzdělání znát měl). Jeho slova směřují jinam a vyjadřují obavu z přímé demokracie jako takové a kopírují část názorů intelektuálních elit. Po volbách se dokonce dle pořadů v ČT zdálo, že problém není ani tak bývalý spolupracovník tajné komunistické police Babiš jako nový předseda vlády v dominantní pozici ale především možnost, že by volební úspěch pana Okamury mohl vést k zavedení všeobecného referenda v ČR (Otázky Václava Moravce 5.11). Taktéž nový předseda poražené strany TOP09 europoslanec Pospíšil jako hlavní téma své strany vyzdvihl boj proti referendu a nikoliv například zajištění blaha svých voličů.

Tito intelektuálové mají poměrně čitelnou obavu a to z toho, že by v případě zavedení referenda mohli občané hlasovat o čemkoliv a to například o zavedení trestu smrti či o vystoupení z EU. Často to dokládají názory, že většina občanů je příliš hloupá, aby jim bylo dovoleno hlasovat o všem (prezidentský kandidát Drahoš) a dokládají to zvolením prezidenta Zemana (rektor Bek).  Z těchto slov je cítit povýšenost či minimálně pocit nadřazenosti v tom, že oni jsou mnohem lepší než většina těch „chybujících“ voličů.

Nechci nyní hodnotit fakt, že osoba, která je primárně proti referendu či ho dokonce nazývá protidemokratické či diktaturou, tak tato osoba se v žádném případě nemůže nazývat demokratem a je otázkou zda člověk s nedemokratickými názory může zastávat jmenovanou vysokou funkci. Taktéž jsem toho názoru, že snaha o omezení referenda jako takového odporuje přímo článku 21. LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD a měla by být trestána jako porušování ústavy ČR. Uspořádat referendum o čemkoliv je základní právo člověka, pouze realizaci či promítnutí výsledků případného plebiscitu do právního řádu by měl mít právo posoudit ústavní soud ale nikdo jiný.

Podstata problému je jinde. Výše zmíněné osobnosti připouštějí, že je v zájmu jakéhosi vyššího dobra třeba omezit podílení se občanů na politickém dění protože by občané mohli toto, dle jejich názoru vyšší dobro odmítnout. Opravdu otřesný a značně nebezpečný je fakt, že lidé jako rektor Bek se ani nepokusili zhodnotit, proč lidé nechtějí to jejich „vyšší dobro“, proč nezvolili ty dle jejich názoru lepší lidi. Ono je ani na vteřinu nenapadlo, že problém by mohl být v tom, že to tzv. „vyšší dobro“ možná pro většinu už vyšším dobrem není, že ony ušlechtilé osobnosti, které měli být dle jejich názoru zvoleni zřejmě nebyli až tak ušlechtilé aby své spoluobčany o tomto přesvědčili. Případně je ani nenapadlo, že oni sami jako představitelé „vyššího dobra“ selhali, neboť svým jednáním a chováním nedokázali voliče přesvědčit, proč mají dobru dát svůj hlas.

Oni nepřipouštějí svojí chybu a jsou přesvědčeni, že chyba je v hlouposti lidí, kteří jejich dobro prostě nevidí a proto musejí být hloupí či nesvobodomyslní a proto je nutno těmto méněcenným osobám v zájmu dobra nedemokraticky diktátem zamezit možnost o tom hlasovat. Tento způsob myšlení je nejen amorální ale přímo nebezpečný protože otevírá cestu pravidlu „vyšší cíle ospravedlňují použití nemorálních prostředků“ a tento způsob myšlení stál u zrodu všech totalitní systémů, které svět zná.   

Dietrich von Nieheim 1411 (německý zástupce u kostnického koncilu):  "Jestliže je existence církve ohrožena, jdou zákony morálky stranou. Účel nerozbornosti světí každý prostředek. Úskoky, podvod, násilí, peněžní úplatky, žalář, smrt. Neboť veškerý řád je tu pro dobro celku a jedinec se musí sklonit před obecným blahem".

Referendum či přímá demokracie není jistě lék na všechny problémy světa, přesto může vyřešit nedemokratické chování politiků, může pomoci je kontrolovat a zabránit nástupu totalitního systému. Doufejme, že se rektor Bek nedostane do situace tak jako například dříve zásadní nepřítel přímé demokracie bývalý prezident Václav Klaus, který nyní veřejně lituje, že bránil uzákonění všeobecného referenda, doufejme, že nepřítel přímé demokracie nový předseda TOP09 Pospíšil nebude jednou hořekovat, že nelze odvolat ani zrušit referendem zákony které přijme jistý Bureš aby si udržel dominantní pozici.

Do Nového Roku přeji více nerovnosti a právo volby

S Novoročním přáním je to ošemetné.  Jednou si jeden přál „být již na vždy šťastný“ a hned při zimní bouřce do něj uhodil blesk, spálil mu část mozku a dotyčný se již navždy jenom šťastně usmíval.

Samozřejmě, přeji všem hlavně zdraví a mnoho lásky pro naše rodiny a děti a ať se vyplní vlastní přáníčka.

Ale napadá mně, že v občanském životě budeme potřebovat více přání. Já přeji všem více ROZDÍLNOSTI a hlavně právo volby.

Ano, ROZDÍLNOSTI = NEROVNOSTI, sic! Už v základech fyziky se děti učí, že nerovnost vytváří hmotu a sílu, učí se, když se rozdíl teploty vyrovná, ustane veškerý pohyb a nastane konec  - „smrt“. Veškerý život je založen na nerovnosti, ta vytváří pohyb, tlak, samotnou existenci.

A rozdílnost je stále více potlačovaná, proti nerovnosti bojovali komunisté, fašisté i nacionální socialisté. A nerovnost je modla současných NEOmarxistů, jejichž sen je stejná rovná masa beztvarých bezpohlavních občanů plnící příkazy.

Máme všichni stejná občanská práva, před zákonem jsme si rovni ale každý má jiné schopnosti, jiné předpoklady, jiné pohlaví nebo jiné genetické základy – nejsme tedy stejní a jsme rozdílní a z toho pramení život, pokrok, prosperita. Opačně, dosažení rovnosti znamená útlum, chudobu, kolaps – smrt. Rozdíly nejenom že motivují pokrok – já nemám (neumím) to co má (umí) ten jiný a tak se budu snažit ho dohnat či předehnat. Rozdíly umožňují využít ve svobodném světě bez regulací a restrikcí maximálně unikátní schopnosti každého jednotlivce. Naopak snaha rozdíly smazat znamená, že všichni se násilím poníží na podprůměrnou úroveň a unikátní schopnosti jedince nebudou mít šanci se uplatnit. V přírodě ale platí, že nerovnováha musí vznikat přirozeně, pokud je uměle narušena byť v dobré víře, většinou se pak projeví negativně někde jinde.

S tím souvisí právo volby. ANO – přeji všem právo volby a to i právo té špatné volby, protože nikdo není neomylný.  Nenechte si odepřít základní lidskou svobodu a to i třeba právo volby poškodit si rozkoší vlastní zdraví – pokud ovšem neohrozíte či neomezíte svobodu či zdraví ostatních lidí. Nenechte si vnutit názor, že existuje někdo lepší, chytřejší, kdo za vás bude rozhodovat co je pro vás dobré, co máte jíst, jak se bavit a co si myslet. Právo volby je základní lidské právo a to vám z celého srdce přeji.

Krásný Nový rok 2017