Vzpomínka na Václava Havla

 Václava Havla jsem osobně potkal pouze párkrát, ale nejvíce mně v hlavě zůstala vzpomínka na to setkání vůbec první. Možná to bylo tím, jaké to setkání provázely okolnosti a také asi tím, že jsem si teprve o mnohem později uvědomil význam té chvíle, ve které jsem se tehdy ocitnul.

Byl pochmurný studený listopad, pátek 24 roku 1989. Celý týden jsem se jako mladičký „revolucionář“ účastnil protestních akcí, výjezdů se studenty, mimo jiné i na velice zajímavé setkání se šéfem Slušovic Čubou (který nám překvapeným studentíkům sice řekl, že nás veřejně nepodpoří, ale v soukromém rozhovoru otevřeně sdělil svůj zájem převést Slušovice do USA jako jedinou možnost rozvoje) a různého věšení prostěradel s nápisy „svobodné volby“ všude tam, kde se to jen dalo. V pátek jsem byl již revolucí celkem zmožen a tak jsem si naplánoval podvečerní návštěvu pravidelné demonstrace „u koně“ spojenou s pozváním spolužačky, o kterou jsem již delší dobu usiloval, někam na čaj či vínko. Pamatuji si, že účast byla v podvečerních hodinách poměrně nízká a těch pár hovořících řečníků z povzdálí natáčených chlápky v tesilových kalhotech s betamaxem v ruce, nijak nezaujalo. Objal jsem opatrně dívku a vyrazil zamlženým náměstím směr Staré město s úmyslem vyhledat nám nějakou příjemnou vinárničku.

Úplně ve spodní části Václavského náměstí, domnívám se, že to byl stejný dům, jako je dnes prodejna firmy Baťa, bylo kolem výkladu s nedostatkovými televizory Tesla sroceno pár lidí a o něčem živě diskutovali. Po přiblížení jsme zjistili, že ve zprávách právě oznámili odstoupení předsednictva ÚV KSČ včetně (ne)chvalně proslulého komika Milouš Jakeše. Než nám došla zásadnost této komunistickou publicistikou sdělené informace (kde se muselo číst mezi řádky) byl Václavák téměř plný lidí, kteří se objímali či jinak slavili. Snad jen mnohem později a v menším něco podobného dokázala udělat zpráva o výhře našich hokejistů.

Další vzpomínky jsou slité jakoby dohromady. Držím se za ruku s dívkou, kterou miluji, občas ji objímám, v Havelské ulici někdo ze střešního okna hraje velmi dobře na saxofon valčík na rozloučenou, bloudíme starým městem bez cíle, je chladno a padá mlha (či smog). Vzpomínky se vracejí konkrétně, až když bez jakéhokoliv předchozího úmyslu, sedáme do rybárny v Gorazdově ulici. Vůbec nevím, jak jsme se tam tehdy ocitli, kdo nám nasměroval kroky, párkrát jsem tam dříve již byl, ale nijak jsem tuto restauraci nevyhledával. Tehdy jsem také o Václavovi Havlovi věděl jen, že existuje, že je to nějaký disident, kterého pořád někdo honí policie ale absolutně nic více (a stejně na tom byla naprostá většina studentů). Vůbec mně nenapadlo, že tento podnik je jeho oblíbený (i proto, že bydlel za rohem).

Tak jen tak sedíme, dali jsme si k večeři obligátní hranolky s tatarkou, nějaké to pivo a víno. U velkého stolu naproti seděla skupinka vypadající na učitele či vědecké pracovníky, většina v manšestrákových sakách. Nijak jsme jim nevěnovali pozornost. Najednou se všichni u tohoto stolu postavili a začali tleskat nově příchozímu a volali bravo či super. Ten koho zdravili, byl malý nesměle vypadající človíček, který se usmíval a každému z nich podával ruku. Zvědavě jsem se koukal, co se děje. V jednu chvíli se moje oči střetly na okamžik s nově  příchozím, byla v nich jakási veselost až klukovina, jakoby chvilku zvažoval, zda k nim patříme či ne. Pak se posadil ke své společnosti a řekl něco jako „no tak se to konečně podařilo“ či něco takového – již nevím. Skupinka ho poplácávala po rameni a živě se bavili a všichni spíše vypadali, jako kdyby se někomu narodil syn. Někteří se dokonce omlouvali, že byli pryč a samotný „oslavenec“ evidentně odněkud také zrovna přijel a byl ostatními různě informován o nastalých událostech. Později dorazili i někteří známí herci a část společnosti se pak někam vytratila.

Teprve později mně došlo, že to bylo centrum kontrarevoluce a onen „oslavenec“ byl Václav Havel. Vůbec jsem nevěděl, že to byl on – to mně došlo až mnohem později. Dost často se mně pak kdekdo ptal, co se tam probíralo, jak se Havel tvářil a podobně. Já bych si i rád něco vymyslel ale prostě nic jiného, než ta klukovská veselost a šibalství v těch očích, mně prostě v hlavě nezůstalo. Snad proto, že jsem tehdy nikoho z nich neznal, snad proto, že jsem měl v myšlenkách oči své tehdejší kamarádky – nevím.

To byla má první vzpomínka na Václava Havla. Později jsem se s ním ještě párkrát setkal pracovně, ale to už byl celebrita a mimo potřesení ruky tam žádný větší kontakt nebyl (většinou u těchto příležitostí mluvil s někým jiným). V podstatě vlastně na tom zážitku nic není, jen je to taková malá vzpomínka na významnou osobu, které bych tímto chtěl vzdát hold.

Jak Západ ovládl svět a proč je nyní v krizi

 

Mnoho současných politiků, a především filozofů se domnívá, že Západ – tedy země tzv. euroatlantického kulturního okruhu (což můžeme zhruba upřesnit na státy Evropské Unie, Velkou Británii a státy severní Ameriky USA a Kanady) jsou v krizi. Abychom pochopili, proč tomu tak je, musíme se nejdříve podívat, jak vlastně tzv. Západ dobyl a ovládl celý svět, proč se na celém světě domluvíte anglicky a kde se vzalo materiální bohatství a životní úroveň západních zemí.

Nebudu se zde věnovat teoriím mezinárodní politiky – byť část vychází ze studia Mezinárodních politických věd, a to zejména Geopolitiky a Politického realismu ale spíše ekonomickým důvodům. Taktéž si nečiním nárok na úplnost, jedná se spíše o publicistiku ve formě eseje pro zájemce o pochopení událostí, které probíhají a přijdou.

Jaké jsou tedy kořeny a pravé hodnoty Západu, co ho učinilo velkým? Především velký technologický a vědecký pokrok zahájený v 19. století v Evropě, který se ve století 20. přesunul na území severní Ameriky. Tento technický pokrok doprovázel velký nárůst životní úrovně a umožnil naprosto nevídanou převahu nad ostatními částmi světa, která přes mnohé negativní vlivy kolonialismu rozšířila tzv. západní kulturu a civilizaci do téměř všech zemí světa, čehož důsledek je dnes například i univerzálnost angličtiny. Co tomu však předcházelo? Proč i dnes stále vidíme, že v jedné části světa dostává člověk za stejnou práci jinou odměnu? Tato situace nespadla jen tak z nebe.

Angus Maddison, významný britský ekonom specializující se na kvantitativní makroekonomickou historii, včetně měření a analýzy ekonomického růstu a rozvoje ve své knize „Kořeny modernity“ (Growth and Interaction in the World Economy: The Roots of Modernity”, AEI Press, 2005) poukazuje na „čtyři hlavní intelektuální a institucionální změny na Západě před rokem 1820:

• uvědomění si schopnosti člověka transformovat přírodní síly prostřednictvím racionálního výzkumu a experimentování
•  vzestup důležitých městských center obchodu ve Flandrech a severní Itálii v 11. a 12. století, doprovázeném změnami, které podporovaly soukromé podnikání a odstraňovaly feudální restrikce při nákupu a prodeje osobního majetku
• přijetí křesťanství jako státního náboženství v roce 380, které vedlo k zásadním změnám v povaze evropského vnímání rodiny, tedy otázek manželství, dědického práva a příbuzenství
• a „vznik systému národních států v těsné sousedství které tak mohly mít významné obchodními vztahy a relativně snadnou intelektuální výměnu navzdory jazykovým rozdílům, což stimulovalo konkurenceschopnost a inovace."

Zmíněné body lze brát jako výchozí základ. Například současný francouzský historik, antropolog, sociolog, politolog a demograf Emmanuel Todd ve svých knihách věnuje velký prostor analýze role rodiny na vzniku moderního Západu a vysvětluje tím například i rozdíly mezi Západem a Ruskem. Tvrdí, že základem rodinného uspořádání ve světě jsou čtyři hlavní modely uspořádání. Původní typ rodiny postavený na soužití muže a ženy se modernizoval už ve 2. a 3. tisíciletí před naším letopočtem v zemědělských společnostech Sumeru a Číny. Tehdy vznikly tzv. kmenové rodiny, které zajišťovaly, že veškerou půdu dědil nejstarší syn, který tak mohl efektivně organizovat spolupráci příbuzných v rodinném „podniku“ a především tak za několik generací mohla vzniknout velká „firma“ jinak nerealizovatelná. Tento typ tzv. kmenové rodiny přetrval snad díky židovské a následně křesťanské kultuře především právě v západní Evropě. Oproti tomu ve velkých impériích typu Číny, Indie, arabského chalífátu a později také v Rusku se tento typ transformoval do tzv. komunitních rodin, ve kterých širší rodina zahrnovala všechny syny, jejich ženy a děti ale společně podřízené autoritě jednoho otce, případně vesnického staršiny. A z komunitních rodin, kde jsou všichni mimo patriarchy rovnoprávní, je již jen krok ke státním útvarům, kde jsou si všichni údajně rovni ale někteří mnohem rovnější.

Maddisonovy odpovědi jsou ale pro mnohé neuspokojivé. Na konci středověku byla věda a technika v Číně nebo Indii na mnohem vyšší úrovni než v Evropě a obchod byl také běžným jevem, možná i rozvinutějším. Kromě toho se musíme zamyslet, proč se jen západní Evropa změnila a zbohatla, když střední, východní Evropa či Rusko také přijalo křesťanství?

Niall Ferguson, britský historik skotského původu a profesor na Harvardské univerzitě také hledal odpovědi na otázku, jak mohlo dojít k nadřazenosti Západu nad „zbytkem světa“. V knize „Civilizace. Západ a zbytek světa“ (Praha, Argo/Dokořán 2014) identifikoval šest různých faktorů, které nazval „killer apps“, s odkazem na slang mládeže při práci s programy pro chytré telefony. Těchto šest zabijáckých aplikací „nainstalovaných“ v západních zemích dle něho rozhodlo o jejich výhodě před zbytkem světa. Jsou to:

• Rivalita, soutěživost, konkurence – decentralizace politického a hospodářského života, která vytvořila podmínky pro vznik jak národních států, tak kapitalismu.
• Věda – způsob studia, porozumění, a nakonec i přírodní změny, které daly Západu (mimo jiné) velkou vojenskou výhodu nad zbytkem světa.
• Majetkové právo – zákony jako prostředek ochrany soukromých vlastníků a smírného řešení sporů mezi nimi; to vytvořilo základ nejstabilnější formy zastupitelské vlády.
• Medicína – vědní obor, který vedl k výraznému zlepšení zdravotního stavu a měl významný vliv na prodloužení života nejprve v západních společnostech, později i v jejich koloniích.
• Konzumní společnost – způsob materiálního života ve kterém hraje nejdůležitější roli v ekonomice spotřeba a tím i výroba nejdříve oděvů a pak dalšího spotřebního zboží.
•  Pracovní etika – morální rámec a modus operandi odvozené (mimo jiné) od protestantského náboženství a reformačních církví, které poskytují soudržnost dynamické a potenciálně nestabilní společnosti vytvořené „aplikacemi“ jedna až pět.

Když se nad těmito body zamyslíme, opravdu dávají smysl a jsou základ současného Západu. A když se podíváme na historickou mapu, zjistíme, že největší nárůst „pokroku“ zejména v 16-19 stol. proběhl v zemích jako je Holandsko, Británie či Skandinávie – tedy v zemích s protestantskou většinou. A právě to je ten základ z bodu 6, kde se začíná svět geograficky dělit. Immanuel Wallerstein v knize „The Modern World-System“ přesně popisuje, jak reformační hnutí a vznik protestantských církví podpořily tvůrčí schopnosti člověka.

Otec zakladatel sociologie, německý sociolog a ekonom Max Weber ve svém díle rozsáhle argumentačně doložil, že velkou, ne-li hlavní roli na náskoku západní Evropy a Severní Ameriky v průmyslové revoluci a v hospodářské dynamice 19. a raného 20. století hrála aktivní a kritická role evangelické víry raných podnikatelů. Na příkladu francouzských Hugenotů (odnož Kalvinismu) dokladoval, že protestantskou víru přijímali většinou lidé přemýšlivější, a tudíž nakonec úspěšnější než jejich katoličtí vrstevníci. Můžeme o této konkrétní kauzalitě pochybovat, neboť právě Kalvinismus byl spíše hnací motor a ideologie švýcarské reformace v boji za nezávislost proti Habsburskému impériu, ale faktem je, že prosperita a industrializace šla na Západě v ruku v ruce se šířením protestanské víry.

Německý ekonom, statistik a bývalý politik SPD (nenáviděný za varovné knihy o úpadku země) Thilo Sarrazin v knize „Přání otcem myšlenky: Evropa, měna, vzdělanost, přistěhovalectví: proč politika tak často selhává“ (Academia, 2017) objasňuje, jak za německým hospodářským zázrakem stál tzv. „efekt fary“ v historii. Nejvzdělanější částí populace byli dříve kněží, a zatímco evangeličtí pastoři plodili a vzdělávali mnoho svých dětí, tak katoličtí kněží žádné potomky nezanechali – prováděli v podstatě genocidu vlastních genů. Další významný prvek úspěchu protestantů byl například i Lutherův požadavek, aby všichni protestanti mohli a uměli číst bibli. Sarrazin pak „smutně“ dodává, že podobný náskok získali i Židé, kteří však z Německa za dobře nechvalně známých okolností museli odejít.

Významná role protestantské církve však počátkem 20. století ustupuje do pozadí, na významu nabývají různé ideologie, ale kurz je již nastaven.

Analýza hospodářské historie klíčových zemí západní Evropy, stejně jako například Německa, Japonska, Koreje, Tchaj-wanu, Spojených států, Malajsie a Singapuru přináší určitý další společný vzorec. Tyto analýzy odhalují řadu faktorů, které každá z uvedených zemí měla nebo získala a které, jak se zdá, byly základem pro změnu ekonomické postavení těchto zemí. Jsou to především:

- základní individuální svobody jako je svobodné soukromé podnikání (ekonomická činnost), nezpochybnitelnost vlastnických práv a svoboda myšlení, názorů a víry

-silný kapitálový a finanční trh

-kvalitní vzdělání a pozitivní demografie

-výkonný stát (v knize „Proč státy selhávají“ autorů Daron Acemoglu, James Robinson je důkladně rozebráno, že funkční stát se liší od selhávajícího státu především nestranným právním systémem garantujícím základní lidské svobody a práva).

Když to tedy shrneme. Základní hodnoty, na kterých je vystaven úspěch tzv. Západu jsou:

• ·         Křesťanské pojetí rodiny a dědického práva.
• ·         Z protestanství vzniklá pracovní morálka (bůh pomůže tomu kdo se sám stará, nikdo nepotřebuje žádné zprostředkování k vyšší morální autoritě).
• ·         Absolutní respektování lidských svobod jako je svoboda myšlení i projevu, svoboda podnikat a nezpochybnitelnost majetku.
• ·         Právní stát – nezávislá garance práva.
• ·         Právo na konzum, soutěživost a nerovnost.

 

Z výše uvedeného vnímavý člověk rychle pochopí, co je dnes v nepořádku a vlastně co bylo v nepořádku celé 20. století – ale o tom až v dalším článku.

 

Jan Neuman