Nedávno proběhly poslední volby tohoto tzv. „supervolebního“ roku. Probíhají povolební vyjednávání a v Praze jdou komunální volby kvůli volebnímu inženýrství ODS k soudu a možná budou zrušeny. V této atmosféře jsem si vzpomněl na své první volby v roce 1986. Jak se volilo za komunistů a ke všemu na vojně?
V roce 1986 jsem byl prvním rokem na vojně – tedy „základní vojenské službě“ neboli ZVS. Tehdejší volby do Federálního shromáždění proběhly koncem května roku 1986, kdy jsem sloužil u spojovacího útvaru v Hradci Králové. Proč mně vůbec zůstaly tyto, jinak zcela bezvýznamné volby v paměti? Jednak to byly moje vůbec první volby v životě a jednak měly dalekosáhlé důsledky pro moji vojenskou službu a dokladovaly „demokratičnost“ tehdejšího systému.
Na volby jsme se jako vojáci připravovali předem a to zejména nástěnkami a během PŠM (politické školení mužstva), kde nám politik útvaru vykládal manuálně nabiflované poučky z jakési knihy, jejíž název si už nepamatuji, stejně jako názvy desítky dalších plytkých děl socialistických ideologů, snad jen mimo „Poučení z krizového vývoje“ (tuto slátaninu si pamatuji proto, že nám ji ve škole každému dali zdarma a během deseti dalších minut sloužila tato brožurka roztrhaná jako vhodná munice proti spolužákům v boji každý proti každému).
Do Federálního shromáždění se volilo za komunistů systémem jednotné kandidátky Národní fronty. Tedy volič obdržel volební lístek s jednou stranou se jmény desítky kandidátů NF – většinou z řad KSČ plus někdy pár z ČSL či ČSS. Žádná jiná možnost nebyla, jména se volič dozvěděl až ve volební místnosti (někdy byla umístěna předem na nějaké nástěnce). Ve volební místnosti byly umístěny plenty, nicméně nikdo je nepoužíval (až na níže zmíněnou výjimku). Účast na volbách sice nebyla zákonem povinná, nicméně byla kontrolována stranickými či odborovými orgány a v podstatě si nikdo bez vážných důvodů nedovolil na volby nejít. Výsledek byl, že v roce 1986 byla volební účast 99,39% zapsaných voličů. Nicméně systém kupodivu dovoloval jednu „demokratizační“ možnost a to na volebním lístku nějakého toho kandidáta NF vyškrtnout.
Už před ZVS jsem měl poměrně vyhraněný názor na vládnoucí režim a tento byl po nástupu do armády ještě více „vyhraněn“ vysoce podprůměrným IQ většiny důstojnického sboru ČSLA a to zejména u tzv. politických pracovníků (Černí baroni opravdu nepřehánějí). Navíc mě tehdy vyloženě naštvalo, že o těch kandidátech není vůbec nic zveřejněno či propagováno a nikdo neví, co jsou zač. Samozřejmě to nebylo z hlediska systému vůbec třeba, žádná jiná možnost zde prostě nebyla, ale ve své mladické nerozvážnosti jsem se tehdy domníval, že i totalitní režim by měl dbát alespoň trochu na dekórum a dát volbám punc určité demokratické legality.
Takže jsme my vojáci, pod velením našeho politruka dne 23 května 1986 vyšli ve dvouřadu do volební síně. Všichni jsme vyfasovali po odškrtnutí jména obálku a volební lístek a postupně po řadě házeli naplněné obálky do urny. Jen já jsem odskočil za plentu a rychle jsem vyškrtal všechny kandidáty na jednotné kandidátce NF. A bylo to. Politruk se na mně podíval shovívavým pohledem, myslel si, jak později při vyšetřování řekl, že jsem se tam chtěl jen podívat, jak to tam vypadá.
Nějaký den se nic nedělo. Pak jsem byl náhle předvolán k veliteli útvaru, což byl jakýsi Slovák z východu – podplukovník, kterému nebylo vůbec rozumět neboť mluvil cizím jazykem na pomezí slovenštiny a ruštiny. Přítomno bylo téměř celé velení útvaru včetně zsinalého politruka. Poznal jsem, že je zle. Ptali se mně, jak jsem volil a proč jsem šel za plentu. Věděl jsem, že nemá cenu zapírat a tak jsem se přiznal, že jsem kandidáty vyškrtal. Z výslechu vyplynulo, že to stejně věděli, neboť jsem byl jediný, který za plentu šel a že zřejmě můj negativní hlas narušil výsledek celému útvaru. Velitel řval, zda jsem nějaký agent či co, bylo to velice nepříjemné. Ostatní z velení se chovali poměrně opatrně, jakoby nevěděli, co mají dělat. Nakonec mně řekli, že jsem předvolán před hlavního politruka celé 10. letecké armády. Moje hlasování zřejmě narušilo výsledek celé armády.
Na velitelství 10. letecké armády mně doprovodila tzv. lítačka (vojenská policie). Politruk celé armády (už si nepamatuji jméno) se choval poměrně slušně. Byl to typ takového tatíka a snažil se tak i hovořit. Po příchodu mně nalil vodku a vyptával se mne, proč jsem to udělal. Bylo mně už jasné, že se snaží zjistit, zda jsem členem nějaké organizované skupiny a jestli mne k tomu někdo nenavedl. Rozhodl jsem se hrát pro vojáka nejjednodušší a nejúčinnější hru a to na Švejka. Dělal jsem tedy naivního hlupáka, který chtěl jen vyzkoušet, co se stane a který tím nic nemyslel. To evidentně zabralo a politruk si sám nalil ještě asi tři sklenky a sám se rozpovídal o svém mládí. Měl jsem pocit, že se mu nějak ulevilo, že tady nemá nějaké chartisty. Působil unaveně a mluvil jednoduchou neinteligentní řečí. Řekl, že byl dělník a že ho strana povolala, aby šel do armády, chtěl prý také cestovat, ale povinnosti jsou prý přednější. Po asi půlhodince mně propustil.
Celý případ ale neskončil. Na mém útvaru jsem cítil podezřívavost všech lampasáků, měl jsem častěji služby ale pouze v bezvýznamných funkcích. Útvarový politruk mě následně před celým útvarem obvinil, že jsem porušil pravidla SSM o jednotné formě hlasování. Do té doby jsem nevěděl, že vůbec zde v SSM jsem, neboť poslední kontakt jsem se SSM měl někdy ve druhém ročníku na škole, než předseda o letních prázdninách zůstal i pokladničkou v Jugoslávii. Celý volební incident vyvrcholil pak po banálním o několik minut pozdním nástupu na jednu ze služeb, trestem velitele a to 7 dní ostrých. Pobyt ve věznici byl sám o sobě zajímavý ale o tom až jindy. Po návratu z basy jsem byl převelen na jiný útvar.
Komunistické volby jsem pak další rok zakončil o 5 dní prodlouženou ZVS, kterou jsem musel díky trestu nasluhovat.
