Zádušní mše aneb politické zamyšlení
Než začnu psát další řádky, dovolte mi prosím malé zamyšlení. Tento text jsem napsal právě v čase, kdy odešel první prezident České republiky Václav Havel a ani po třech letech nemusím nic měnit. Zádušní mše za tohoto politika byla velice působivý zážitek a domnívám se, že nikdo nemůže říci, že to byla „běžná“ událost. Naopak, při sledování všech okolností uctívání skonu tohoto významného člověka, při rozhovorech se známými i neznámými lidmi jsem zaregistroval jednu společnou okolnost či očekávání, které sdíleli více či méně všichni. Šlo o sdílený pocit, jakoby končila jedna éra lidstva, či minimálně alespoň jedna éra existence našeho středoevropského prostoru. Tento pocit, kdy něco končí, a my nevíme co bude následovat, vyjadřovali téměř bez výjimky všichni, s kterými jsem měl tu možnost, během tehdejších pohnutých chvil mluvit. Dovolte mi prosím na konci prvního odstavce mé práce vyjádřit svoji úctu Václavovi Havlovi, jako člověku, jehož život a postoje mají téměř až filosoficky-dějinný charakter a ačkoliv se možná ve spoustě věcí či názorů mýlil, není pochyb o tom, že vždy činil vše s ohledem na morálku vyšší princip lidství.Ten pocit, který provázel konec roku 2011 má ale možná opravdu své opodstatnění. Stav společnosti nejen v České republice ale i ve světě dosáhl určité hranice. Nálady mezi obyvatelstvem jsou napnuté a na samé hranici klidného vývoje. Je cítit určité sociální a politické napětí, které se postupně neustále zvyšuje, tak jak negativní nálady způsobené rozčarováním z politiky a z finanční krize rostou. Celý rok 2011 byl provázen růstem společenské aktivity po celém světě. Vzpomeňme tzv. arabské jaro, které smetlo řadu autoritářských režimů v islámském světě, vzpomeňme na rozsáhlé občanské nepokoje v západním světě jako například hnutí „Occupy Wall Street“ zaměřené proti nemorálnosti zisků bankéřů, kteří dle aktivistů způsobili celosvětové finanční problémy. Vše má jedno společné a to je nespokojenost se stávajícím stave věcí veřejných a tedy zejména se současnou politikou.
Nespokojenost v tzv „západním světě“ má svůj zřetelný důvod a tím je prohlubující se finanční a tím pádem i navazující ekonomická krize. V posledních měsících či spíše letech se zdá, že světová finanční krize, která započala v USA, se přenesla do Evropy na krizi dluhovou, či jak někteří říkají, krizi jednotné měny EURo. Po téměř dokonaném (ale zatím neskončeném) krachu Řecka se neustále ohlašují krachy dalších zemí Evropské Unie. Ekonomové naznačili souvislost krize s jednotnou měnou a odpůrci EU již téměř oslavují pád EURa se slovy „já to přece říkal“ a vehementně útočí na celý proces evropské integrace. Konspirativní weby náboženských a ezoterických fanatiků již po celý rok pravidelně hlásí na každou neděli konec EURa a vyzývají své stoupence, aby nedávali peníze do bank a sbírali pouze EURobankovky série E, neboť dle zaručených zpráv z tajných organizací NWO, jen tyto jediné prý krizi přežijí. Světoví ekonomové se předhánějí v názorech na to, co tuto krizi způsobilo.
Já osobně se domnívám, že hlavní problém světové krize je v současnosti velice rozšířený fenomén předem plánovaného nezodpovědného jednání, zvaný „morální hazard“. „Morálním hazardem“ nazýváme cílené jednání, kdy následky nenese ten, kdo přijal špatné rozhodnutí ale někdo jiný. Bohužel současný celosvětový politicko-ekonomický systém k „morálnímu hazardu“ přímo nutí. Je to důsledek systémového selhání, kdy v řízení subjektu jsou lidé, kteří nenesou přímou zodpovědnost za výsledek své práce. Současný politik není zodpovědný za to, co jeho politika způsobila, maximální trest může být jeho opětovné nezvolení. Manažer dostatečně velké společnosti také většinou pouze odejde ze svého místa a často se zlatým padákem. Ani jeden však neztratí nic ze svého majetku.
V České republice se zdá, že nespokojenost s politickou reprezentací dosáhl taktéž svého vrcholu. Po nadějných volbách roku 2010 se zdálo, že bude ustanovena silná proreformní vláda, ale počáteční entuziasmus se změnil v obrovské rozčarování. Vládní koalice se téměř od počátku potácela v nejrůznějších skandálech a vzájemné rozpory vládních stran dosáhly téměř groteskního stádia. Nicméně současný politický stav v české republice je výsledkem déledobějšího fungování určitého systému.
Politicko-ekonomické rozložení moci je v ČR, jak je všeobecně známo, rozděleno již od dob opoziční smlouvy , kdy „staří ošlehaní hrdinové velké transformační války“ museli přepustit část vlivu „spokojeným a obtloustlým smluvně opozičním kabrňákům“ a to i z (do té doby) konkurenční strany. Následné období vlády levice se vyznačovalo relativně spokojenou spoluprací mezi oběma tábory a dělbou moci. Na venek to sice občas zajiskřilo, ale v pozadí vše klapalo jak má a finance proudily oběma směry dle dohodnutého klíče. Je obrovské množství indicií, že podnikatelský sektor, který chtěl získat nějakou státní zakázku, si zavazoval obě hlavní velké politické strany. Toto relativně dlouhé období bylo narušeno až nástupem dvou nových dravých skupin zevnitř obou velkých stran (ODS a ČSSD), kterým nestačilo domluvené status quo a které chtěly postupně tvrdým a nekompromisním způsobem ovládnout celý politicko-ekonomický komplex.
Obě tyto skupiny se navenek prezentovaly jednoduchými, ale agresivně-primitivními vůdci. S nimi přišly do relativně pokojného businessu i agresivní podnikatelské skupiny především z regiónů. Stará garda, která se do té doby cítila nedotknutelná, byla postupně nucena přepouštět vliv těmto skupinám. Stabilita do té doby zajištěná se začala hroutit a nenasytnost obou skupin způsobila i venkovní nestabilitu systému, neboť obě skupiny začali proti sobě používat mocenské prostředky státní moci, což vedlo k provalení nejrůznějších skandálů a ke zvyšování znechucenosti občanů z politiky. Naštěstí se staré gardě podařilo částečně obnovit rovnováhu likvidací nejnažranějších skupin a zapojením ostatních do systému, byť si staří museli zřejmě lecos odepřít. Zdálo se, že se systém podaří nakonec stabilizovat.
Bohužel oslabení obou mocenských center, jejich neschopnost zajistit stabilitu a především totální omezení podnikatelských příležitostí mimo okruh zasvěcených, vyvolal dvě základní reakce. První byl vznik třetího ekonomicko-politického bloku, který nyní aspiruje na vedoucí pozici na pravém politickém spektru. Tím druhým bylo spojení nespokojených podnikatelů se skupinou mladých lidí a komunálních politiků. Průnik nových subjektů do zavedeného systému znamenal vyostření konfliktů mezi těmito subjekty. Na jedné straně se díky novým politikům v systému začaly konečně odhalovat a vyšetřovat ekonomické delikty z let minulých a na straně druhé, řada těchto nových politiků chtěla za svůj podíl na politické moci i moc ekonomickou. To vyvolalo přirozeně konfliktní situace mezi nejrůznějšími mocenskými centry a soupeření na všech stranách politického spektra. Nesourodý slepenec navzájem protikladně působících ideí plus díky soupeření neustále se valící medializovaný řetěz nejrůznějších korupčních a kriminálněpolitických kauz vytvořil zatím největší pocit znechucení s politikou, jaký Česká republika za posledních 20 let poznala.
Za současnou situaci, byť to zní paradoxně, je třeba poděkovat. Byl totiž odkryt do té doby sice tušený ale nikdy dříve v takové míře nemedializovaný základní problém tzv. zastupitelské demokracie. Byl odkryt systém, který parazituje na základech současného demokratického systému. Nikdy dříve jsme neměli možnost sledovat hloubku propojení nejrůznějších ekonomických subjektů na orgány zastupitelské demokracie. Zdá se, že současný demokratický zastupitel, nemá téměř nic společného s reprezentací zájmů svých voličů. Celý systém je dokonale manipulován vlivovými skupinami a pevně provázán na ekonomické zájmy několika skupin.
Volič je od počátku tzv. demokratického procesu cíleně manipulován až téměř vědeckými metodami profesionálních mediálních a Public Relation (PR) agentur či profesionálních mediálních poradců. Každá strana se snaží do reklamy investovanými vysokými částkami získat na svoji stranu naivního voliče předvedením nereálných slibů či mediální manipulací. Předvolební boj se v současnosti spíše podobá prodeji určitého výrobku či služby než nabízením politických idejí. Kandidát na zastupitele či poslance musí být členem určité strany, zde je vybírán nikoliv dle svých schopností ale zejména a za prvé kvůli své loajalitě přičemž lákadlem můžou být známé tváře buďto populárních politiků či umělců – tito pak působí jako placení herci jako lákadlo na voliče. Pokud je kandidát zvolen, nemá většinou šanci na samostatnou práci. Díky systémům stranické práce např. tzv. klubů, je většina hlasování předem domluvena dle stranického klíče, který určuje povětšinou vedení. Klíčové hlasování například u důležitých zákonů je předjednána mezi vedením příslušných stran a tzv. lobbisty, což jsou styčné osoby mezi politiky a ekonomickými subjekty. Ekonomický subjekt se snaží ovlivnit zákony ve svůj prospěch a za to poskytne příslušné straně finanční podporu na práci a volební kampaň. Kruh se uzavírá.
Jiné než předem vybrané osoby se do tohoto systému nemají šanci dostat. Kandidátky stran jsou schvalovány vedením a to na volitelná místa umísťuje pouze loajální a zainteresované kandidáty. Díky stranickému systému nemá šanci žádný menší subjekt bez finančního zázemí. Pokud se do tohoto zavedeného kruhu přeze všechno dostane nějaký outsider, je nejdříve vystaven pokusu o zkorumpování. Je mu nabídnuta dobře placená funkce s minimem práce případně placené členství v nějaké správní radě státního podniku. Pokud je tento zastupitel i po tom neústupný a placené funkce výměnou za loajálnost odmítne, je vystaven denunciační kampani a očerňování za použití široké škály mediálních a zpravodajských prostředků (v některých případech i za využití státních orgánů pod kontrolou té které politické strany) což po většině končí buďto likvidací jeho dobré pověsti (a jeho odstoupením) či v závažnějších případech i jeho kriminalizací či finanční likvidací. Systém je tak propracovaný a nejrůznější subjekty jsou zainteresovány na jeho fungování, že není téměř možné se mu vyhnout.
Další činností této klientelistické organizace je rozdělování státních zakázek a umisťování svých osob na klíčová místa ve státní správě. Napojený ekonomický subjekt (v nemalém počtu případů je vlastněný významným členem té které politické strany přes prostředníky či akcie na doručitele) získá za pomoci klíčových osob ve státní správě státní zakázku za předem připravenou cenu, která je o desítky procent předražené oproti reálné ceně. Určité procento ze zisku pak ekonomický subjekt převede na černá konta příslušné strany, která je využije opět na financování svého aparátu a na financování předvolební kampaně.
Propojení ekonomické a politické moci již dosáhlo díky selhání zastupitelské demokracie tak obrovského rozsahu, že je možné hovořit o vytvoření nové společenské vrstvy, která profituje na tomto propojení. Existují specializované firmy, které za příslušný obnos (provizi) zprostředkují téměř cokoliv ve vztahu ke státní správě. Je možné například získat jakékoliv povolení či naopak konkurenci povolení znemožnit, je možné zajistit změnu zákonů tak aby byly výhodné pro platící subjekt, je možné ovlivnit trestní a soudní řízení s cílem někoho ochránit před trestní odpovědností či někoho jiného trestní odpovědnosti vystavit a tak ho odstranit. Tyto firmy či osoby jsou již téměř nezávislé na tom, které konkrétní strana je zrovna u moci, neboť mají svůj vliv rozprostřený v celém politickém spektru. Jediný problém tak může nastat, když se k moci dostane subjekt, který není příslušným způsobem navázán, což se řeší rozbitím tohoto subjektu a zkorumpováním pozůstalých členů.
V tomto současném politickém systému nejde již v žádném případě o politické idee. Jde pouze o ekonomicko-politickou moc. Proto je možné sledovat zdánlivě nepochopitelné názorové obraty, které neodpovídají politickému zaměření té které strany. Taktéž je možno vysledovat, že mimo určitých populistických činů (jako například zvýšení některých dávek či naopak snížení některých daní) nedochází k žádné radikálnější změně fungování systému, ať už vyhraje jakákoliv z univerzálních stran z jakéhokoliv politického spektra. Jednoduše systém ve své podstatě vyhovuje všem (s vyjímkou občanů ovšem).
Výše popsaný systém poměrně dobře dokumentuje fungování tzv. zastupitelské demokracie v téměř všech státech tzv. západu (země s kratší či neexistující demokratickou tradicí nebudu ani zmiňovat). Existují samozřejmě místní odchylky, někde se snaží udržovat zdání demokracie lépe, jinde se o to skoro již ani nesnaží. Fungování v autoritativních režimech či v diktaturách ponechám stranou, tam by byli rádi občané i za klientelistickou demokracii popisovaného typu, neboť nemají ani ekonomické svobody ani svobody občanské, které západní svět stále více či méně dodržuje.
Vidíme tedy naprosté selhání systému zastupitelské demokracie a to dříve či později téměř všude, kde byla zavedena. Výsledkem je nejen odtržení občanů od politiky a faktická nemožnost ovlivňovat věci veřejné ale též i ekonomická selhání a nefunkčnost současného preferovaného sociálně-tržního modelu ekonomiky. Selhávání zastupitelské demokracie totiž způsobuje selhávání a deformaci tržního principu ekonomiky. Nejen že podstatná část ekonomiky zejména té interagující se státem je postavena na zcela jiných ekonomických principech (což se samozřejmě přenáší i do sféry privátní) ale dochází k obrovskému zneužívání prostředků ze státního rozpočtu. Dle některých údajů dochází v České republice ročně ke ztrátě až 150 miliard kvůli předražení státních zakázek díky korupci. Předražení zakázek je však jen jedna část korupce, přímé úplatky pak další. Korupční klima houstne a míra vnímání korupce oproti roku 2006 vzrostla o 12 %. Většina obyvatel a zejména podnikatelů si myslí, že žádná firma nezíská veřejnou zakázku bez úplatku. Podle odborných odhadů částka vyplacená na přímé úplatky v ČR přesahuje 40 miliard korun ročně, což odpovídá zhruba 2 % HDP .
Podobná situace je dle všeho i v dalších zemích. Ačkoli na ekonomický růst působí samozřejmě mnoho faktorů, může jej korupce vážně poškodit, zejména pak dostane-li se do stádia tzv. nekontrolovatelné systematické korupce. Existuje silná korelace mezi vývojem HDP na hlavu a korupcí, jak dokazuje mnoho studií o dopadech korupčního jednání. Existuje zde víceméně shoda, že korupce má na růst negativní dopad – zhoršení o jeden bod na škále 0 – 10 vede přibližně k poklesu HDP na hlavu až o 2 % .
Ekonomické náklady selhání zastupitelské demokracie jsou jen jedna, sice výrazně vnímaná ale nikoliv ta nejzávažnější položka selhávání celého demokratického systému. Nejhorší důsledek tohoto selhání systému zastupitelské demokracie je naprostá ztráta důvěry občanů v politiku a v politiky všeobecně. Výsledkem je pak nejen narůstání společenských problémů a negativního chování v celé společnosti ale ve svém konci pak volání po vládě silné ruky a s tím možné riziko zániku celého demokratického systému.
Jak z tohoto ven? Je možné zachránit demokracii a s tím i samotnou existenci naší kultury? Řešení existuje a je známo již téměř celou existenci lidstva. Jedná se o přímé zapojení občanů do řízení své země a své společnosti. Toto řešení znamená přetvoření současné zastupitelské demokracie na demokratický systém, kde budou občané rozhodovat sami za sebe a bez toho aby delegovali svoje rozhodování na někoho jiného.
Takový systém se nazývá přímá demokracie. "Démos" v řečtině znamená "společenství" a "Kratos" ("moc") znamená " rozhodování o druhých". "Démos-kratia" tedy ve starořečtině znamená "společné síly" neboli ve volném výkladu "všichni občané rozhodují o všem". Takový systém již prokazatelně existoval ve starověkých Aténách před asi 2500 lety a trval přibližně 200 let. V minulosti nebylo technicky možné, aby miliony občanů aplikovali přímou demokracii, neboť neexistovala možnost a prostředky k tomu, aby miliony občanů mohli navrhnout, projednat a hlasovat o politických návrzích a následně přiměřeně rychle spočítat hlasy. Proto se většina lidí při obnově novodobé demokracie shodla, že několik málo jejich zvolených zástupců bude rozhodovat za všechny občany. Těchto pár lidí si ale následně uzurpovalo politickou moc, zatímco většině občanů byla tato odpírána.
Představte si situaci: bydlíte s rodinou a malými dětmi na samotě a kolem je nepřátelský les. Z venku se dobývají zločinci, nevíte přesně kolik jich je. Jste ozbrojen dobrou pistolí ale pistole mají i útočníci. Voláte o pomoc telefonem policii, ta vám řekne, že nemohou přijet ale možná pošlou jednoho příslušníka na kole na pomoc. Jak se zachováte? Při obraně můžete být zastřelen ale pokud jste trochu trénovali můžete zabít i nějaké útočníky, možná tak zachráníte alespoň sousedy. Často se také stane, že pokud se razantně bráníte, útočník se zalekne a uteče, nicméně může se také ještě více rozzuřit. Útočníci slibují, že pokud se vzdáte bez boje, pouze vás okradou a pak nechají na pokoji, ale věřte jim. Pokud se vzdáte, vydáte se útočníkovi na milost, kdo použije zbraně k získání jakýchkoliv výhod, obyčejně totiž nedodržuje žádné sliby. Budete se koukat jak je vaše manželka znásilněná, vás zbijí a poníží před očima vašich dětí a ty děti vám pak, pokud tedy přežijí, už nikdy nezapomenou, že museli sloužit násilníkům. Přežijete ale navždy opovrhován rodinou. Můžete si ale taktéž zlepšit situaci, že útočníkovi nastavíte zadek, třeba má homosexuální sklony a tím si ho udobříte a přežijete. Pokud se ale budete bránit, máte také vždy naději, že střelbu uslyší soused, který vás sice nemá rád ale pocit, že se bráníte sám, mu nedá a přijde na pomoc a možná, že i ten policista na cestě až uvidí, že jste sám proti přesile, zavolá zásahovou jednotku. Ale i kdyby bylo nejhůř, zaměstnáte útočníky tak, že alespoň vaše děti utečou zadním východem a přežijí.
V roce 1938 jsme se měli bránit, většina národa chtěla, ale neměla nikoho, kdo by národ vedl. Většina politiků tehdy myslela pouze na svůj prospěch (zkuste si stejnou situaci představit dnes a nic se nezmění). Vyhlídky byly neradostné, realistická doba obrany byla několika vojenskými odborníky odhadnuta na 4 až 16 týdnů. Rusko by asi poslalo podporu stejnou jako do Španělska a většina Evropy byla zpočátku proti nám, jako válečným štváčům (taková byla propaganda). Ale dnes je známo, že opravdu existovala skupina generálů, která byla rozhodnuta Hitlera při prvních větších ztrátách svrhnout, dějiny by se vyvíjely jinak. Ano spousta obránců by zahynula ale jako hrdinové a ne jako hnůj v nacistických táborech. Beneš byl opravdu dle mého názoru dobrý úředník ale zbabělec (viz. jeho role v poválečné vývoji v Československu) a nemohu akceptovat výklad, že vydat se na milost agresorovi je těžší než obrana. V knize P. Drtiny – ‚Československo můj osud‘ se Beneš zbaběle vymlouvá na armádu, že v ní údajně nebyl ani jeden schopný velitel ale přitom byl za ní politicky zodpovědný. Alespoň těm Polákům na koních bychom se ale ubránili. Mnichov nebyl ještě přímý útok na ČSR, avšak jeho důsledky byly absolutně katastrofální. Udělal z Čechů pouze stíny a započal neslavnou kolaboraci obyvatelstva s kýmkoliv, kdo zrovna vládl. Jak jinak by bylo možné, že ještě za druhé republiky odešlo cca 300 000 Čechoslováků dobrovolně na práci do říše a Hitler pak dostal v Březnu 1939 darem kvalitní výzbroj a výkonné strojírenství pro svoji válečnou výrobu? Šlo přece alespoň vojenské piloty nechat přelétnout a jinou výzbroj zničit. Získání vojenského potenciálu ČSR zdarma upevnilo Hitlerovu pozici jako nikdy dříve a urychlilo vojenské operace 3tí říše o min. 2 roky. Malé uspokojení nám přinese skutečnost, že jako odplatu za postoj Francie k Mnichovu o necelé dva roky později projížděly československé tanky (s německou posádkou) okupovanou Paříží. K masivním čistkám českého obyvatelstva nedošlo pouze dočasně, protože protektorátní výroba byla pro Němce velice důležitá. Jak si taky české dělnictvo pochvalovalo výhody, které od okupační správy dostali. A když čtete knihy domácího odboje, zjistíte, že málokdy se podařilo zničit odbojové skupiny díky práci bezpečnostních složek, většinou je totiž někdo práskl za říšské marky. Nikdy se nemohu smířit s tím, že i dnes jsou Češi považováni za národ, který se nechce bránit a dle toho je s námi také jednáno. A pamatujte, člověk, který se nebrání si nezasluhuje svobodu – to platí pořád.
Toliko starý příspěvek a ještě krátce do přítomnosti. Blíží se prezidentské volby ale kdo z nás se zamyslí nad tím, že prezident je vrchní velitel české armády? Představte si jednotlivé kandidáty, jak dávají povel k obraně republiky a máte jisté vodítko. Že to není aktuální, nikdo nás neohrožuje? To si lidé v roce 1935 mysleli také.
http://mrkameika.blogspot.cz