Dalmátský dotek

Bylo stále ještě velké vedro, byť den se chýlil ke svému večernímu závěru, když z paluby bílé plachetnice seskočil na přístavní molo muž v tmavých brýlích a tričku střeleckého klubu. Říkejme mu Petr a byl to kapitán této lodi, která jednoho červencového dne zakotvila ve starobylém přístavu jednoho ostrova střední Dalmácie.

Plavba se skupinou přátel se chýlila ke konci a Petr měl dost opilecké společnosti, chtěl být chvíli sám, pokynul posádce popíjející na zádní palubě další z nekonečných zásob pivních plechovek a vyrazil pomalým krokem směrem ke starému městu. Únava z celodenní odpovědnosti při řízené obrovského plavidla kombinovaná s lehkou kocovinou a neustálým nedostatkem spánku po nepřerušované vlně večírků na lodi či zábavě v přístavních barech známých dalmatských letovisek, vyvolala v Petrovi pocit lehkého otupění. Toužil si dát ledovou kávu a pak dobrou večeři někde ve starobylé restauraci stranou turistického chaosu.
Možná to bylo způsobené zmíněnou únavou, možná vedrem ale cesta z jachtařského přístavu do starého města vyvolávala v Petrovi pocit nostalgie a smutku, který se stále stupňoval. Uvědomil si, že touto cestou šel před lety se svojí ženou, tehdy ještě přítelkyní po krátké známosti. Za touto zatáčkou bude skála, kde se drželi za ruce, agáve na kterou tehdy koukali má dnes mnohem více květů, u této sochy se fotili a se smíchem se honili. Petr cítil, jak se mu oči zalili vlhkostí a tmavé pilotní brýle si nasadil pevněji na kořen nosu. Petr míval svoji manželku moc rád a právě nyní se rozváděl. Támhle je balustráda, ty jejich fotky s rozzářenými očima budou ještě někde na přenosném disku, kam všechny společné obrázky po odstěhování manželky přesunul, aby mu nepřipomínaly krásné chvíle již minulé. Slz bylo stále více a Petr se je snažil vší silou potlačit, za nic na světě nechtěl, aby jeho, kapitána námořní plachetnice, někdo takto viděl.
V blízkosti centra starého města uhnul Petr do systému starých uliček ve snaze se vyhnout davu turistů hledajících místo, kde utratit své peníze. Po pár krocích se ocitl v malé ale hezky udržované zahradě, která končila schodištěm stoupajícím po svahu vzhůru. Zajímavé, pomyslil si Petr, navštívil toto městečko již několikrát a na tuto zahradu nikdy dříve nenarazil. Vypadala jako soukromá a tak se Petr chtěl nejdříve otočit a pomalu odejít, zvědavost však byla silnější. Pomalu vyšel schodištěm nahoru a ocitl se na malém náměstíčku mezi středověkými domy.
Pak zaslechl hudbu a zpěv, šel pomalu po zvuku, až zjistil, že plácek končí jakýmsi malým kostelem zjevně benátského stylu, kde právě probíhala bohoslužba. Zůstal stát a poslouchal ženský zpěv a tóny varhan. Modlitba byla ve starobylém slovanském jazyce, kterému Petr nerozuměl, ale uchvacovala ho monotónnost předříkávaného textu. Z ničeho nic z malých dveří, kterých si dříve ani nevšiml, vyšla drobná jeptiška v černém hábitu a zamířila si to přímo k němu. Petr téměř zkameněl, cítil provinění, že nezván vtrhl na evidentně soukromý prostor jakéhosi ženského řádu. Postava mířila přímo k němu, skoro jakoby ho očekávala. Petr si ale uvědomil, že nemohla vědět, zda tu někdo stojí, budova neměla naprosto žádná okna tímto směrem. Žena mezitím došla přímo k Petrovi a upřeně se na něj dívala, pak zvedla drobnou ruku a udělal mu malý křížek na čele, tak jak to dělala Petrova venkovská babička, když býval malý. V tomto okamžiku jakoby se něco zlomilo a Petrovy vyhrkly slzy, dal se do hlasitého pláče, celý svět se zakymácel a náhlou slabostí se mu podlomili nohy. Petr ve snaze udržet rovnováhu zavrávoral a poklesl na jedno koleno do vápencového štěrku a zůstal tak v polokleče s usedavým pláčem a slzami proudícími po jeho tvářích. V té chvíli mu bylo jedno, jestli ho někdo vidí, pláč by stejně nemohl zastavit, to věděl. Pokud by někdo výjev sledoval, viděl by statného opáleného muže klečet ve štěrku před drobnou ženou s její rukou na svém čele. Tento pohled sem ale jakoby zcela zapadal. Možná staré stěny okolo spatřily podobný obraz již několikrát dříve, možná právě zde klečel před mnoha lety stejně pyšný rytíř sražen na kolena drobnou ženou, možná.
Chvění jeho těla pomalu ustávalo a Petr se začínal znovu orientovat, těžce se zvedl opět na nohy a rozhlédl se. Nikdo kolem nebyl, drobná žena v černém odešla a vůbec nevěděl kam a kdy. Znovu se rozhlédl, zda zahlédne něco, co by mu potvrdilo, že se mu to celé nezdálo, byť vnitřně věděl, že ne. Ten pocit, který nyní měl, mu to naznačoval jasně. Jakoby z něho někdo sejmul břímě a Petr se mohl opět narovnat. Cítil se unaveně ale přesto neuvěřitelně svěže a klidně, snad velice vzdáleně se to podobalo pocitům po náročném fyzickém výkonu.
Petr pomalu sešel ze schodů, prošel zahradou a vyšel zpět do úzkých uliček starého města. Pokud by ho někdo sledoval v této osamělé části města, viděl by již jen podivnou postavu statného muže v tričku střeleckého klubu, vpředu snad umáčeném potem v tomto vedru, jak si krátce utírá oči pod tmavými brýlemi, podrážděné možná od prachu letního podvečera.

Kdo zničí Evropskou Unii?

Dnešní výročí a hlavně události na Ukrajině mně nutí se zamyslet nad samotnou podstatou existence Evropské unie. A každý, kdo sleduje současnou primitivně-diletantní roli Evropského společenství v tomto konfliktu se musí ptát, co by se stalo, pokud by podobné konflikty nastaly uvnitř EU. A jak došlo k tomu, že Unie, která vznikla s prvořadým cílem zabezpečit mírový ekonomický rozvoj Evropy, může naopak konflikt způsobit?

Jak máme očekávat případnou ochranu od společenství, jehož představitelé nejdříve odmítnou finanční pomoc Ukrajině, pak se na hradbách Majdanu vystřídá několik jejich tlučhubů, kteří vytvoří dojem, že celá síla EU stojí za demonstranty, aby se pak z rozpoutaného pekla se stovkami mrtvých potichu stáhla bez jakékoliv významné pomoci jako smrad nad hrncem? Co čekat od státního útvaru, jehož královsky a nadstandardně placení zastupitelé v době, kdy za jejich humny vypuká regulérní válka, tak se zabývají schvalováním směrnice, která zakáže v celém státním útvaru něco tak bezvýznamného jako jsou igelitové tašky?
Evropská unie má kořeny v poválečném vývoji v Evropě, v Evropském sdružení uhlí a oceli, kde se západní část kontinentálních evropských států po zkušenostech z II. sv. války (a nejen z ní, každý metr evropské země je nasáklý krví tisíce let válek a konfliktů) zavázala napříště ekonomicky spolupracovat místo spolu bojovat. Historie EU je dostatečně známá, aby bylo naprosto jasné, že šlo zejména o vytvoření svobodného ekonomického prostoru ve smyslu filosofie – státy které obchodují spolu neválčí. Prvotní záměr je dobrý a pro existenci Evropské civilizace naprosto nutný. A pro malé země jako ČR je funkční EU ve smyslu volné zóny obchodu a jednotné provázané bezpečnosti dokonce existenční minimum.
Bohužel nejen pro nás se projekt Evropské unie dostal do područí osob, které já nazývám „evropský kariérní byrokrat“. Tito politici jsou nevyhnutelným produktem stranického zastupiteského systému, kdy se k moci dostanou „technicky“ naprosto neschopní lidé ale zároveň osoby „politicky“ všehoschopní. Většinou vystřídali již několik často ideologicky protikladných stran čímž dokázali, že nemají jakýkoliv zásadní názor na cokoliv, mimo své politické kariéry. Ve své většině nikdy skutečně nepracovali, nic nevytvořili, jediná jejich aktivita je pouze vypracovaná schopnost sebepropagace a zákulisních čachrů.
Jelikož tyto osoby nemají žádný svůj názor na cokoliv a tento jsou schopni kdykoliv změnit jak se jim to hodí či jak kdo po nich chce, jsou zcela pod vlivem v současnosti nejsilnějšího politického proudu EU, což je jakýsi konglomerát primitivního populistického socialismu střiženého zelenomarxistickým fanatismem. Představitelé tohoto proudu možná stejně jako romantičtí komunisté chtějí všeobecné blaho a stejně jako nám známí bolševici to chtějí i za cenu byrokratického násilí – nadiktujeme vám dobro ve všech směrech i proti vám. Tato skupina silně využila demokratický deficit EU a silou prosazuje svoji představu o evropském (světovém) blahu, což je syntéza socialistického přerozdělování, řízení všehomožného, chránění každého i před sebou samým plus řadu ve svém důsledku škodlivých ekologických nesmyslů.
Zároveň ale současný hlavní politický proud žije v dávno překonaných představách sociálně-inženýrské ideologie, která se domnívá, že člověka lze předělat na dobrého ale představa dobrého člověka je jen to co si oni sami myslí. Každý jiný je pro ně „třídní“ nepřítel. Západní část EU – tzv. staré země žijící od 50tých let minulého století v blahobytu nemají proti takovémuto přetváření lidských duší obranné mechanismy. Oproti tomu země bývalého „reálného“ socialismu si „zatím“ dobře pamatují, že podobný pokus o předělání člověka zcela selhal. Místo vnímání názorů „méněcenných“ nových členů EU se však tempo schvalování ideologicky podbarvených nesmyslů pouze zrychlilo, aniž by se však řešily ty fundamentální problémy EU.
Proto do dnešního dne v podstatě neexistuje společná obranná politika EU, až na malé nefunkční jednotky neexistují společné vojenské síly schopné rychle reagovat na vnější ohrožení EU – což na pozadí současných událostí krásně komentoval bývalý náčelník Generálního štábu AČR Šedivý: „ Problém je, že na rozdíl od EU má Putin (Rusko) funkční jednotky rychlého nasazení a nebojí se jich použít“.
Evropští politici se místo vybudování společného obranného mechanismu věnují diktování jednotlivým zemím, jak se má jmenovat pomazánkové máslo, kolik vody má splachovat záchod a jaké zakřivení má mít importovaný banán. Místo odstraňování obchodních a podnikatelských bariér se věnují nařízení příbalového letáku ke každému rohlíku, zakazování obrázků dětí na obalech mléka pro děti či dvacetistránkové normy o provozu vysokozdvižných vozíků. Dle britské liberální koalice vydala EU od roku 2010 celkem 3 589 nových zákonů a regulací, jejichž anglická verze obsahuje 13 321 530 slov, přičemž přečtení tempem 300 slov za minutu při osmihodinové pracovní době by trvalo zkušenému právníku 92 dnů. Naprostá většina těchto zákonů je o nepodstatných věcech či o věcech, které by si mohly a měly státy regulovat případně samy.
Proč se tento produkt stranického systému věnuje radši organizování Gayparád či nařizování kvót pro ženy v orgánech soukromých společností? Protože na nic jiného mentálně nemá, rozumová kapacita těchto produktů dosahuje pouze zakřivení banánu a bohužel se projevuje všude, ve všech zemích tzv. západního civilizačního prostoru. Je totiž mnohem náročnější mít nějakou ideu a za ní bojovat, zejména pokud je to idea o společném mírovém soužití tolika národů Evropy a jeho následná ochrana. K tomu je třeba skutečné osobnosti a ne plytkého produktu politického marketingu.
Bohužel ta kvanta nesmyslných ideologických nařízení již podlamuje důvěru v EU nejen v České republice ale všude v Evropě. Spokojenost a souhlas s politikou EU je téměř všude nejnižší v historii. Stačí malá jiskra a v Evropě může vypuknout stejný požár jako na Ukrajině a nebude nikdo, kdo by byl vůbec schopný reagovat. Je pravděpodobné, že spolu s EU budou smeteny nejenom hloupé zákony o zákazu žárovek ale možná i samotná Česká republika.
Tím se dostávám k samotnému názvu svého článku. Pokud se občané nezmátoří, Evropskou unii zničí sama ta primitivní sebranka „evropských kariérních byrokratů“, která nedohlédne dál než na regulování obsahu stolice každého občana. Zničí tento, od iniciativy Jiřího z Poděbrad jedinečný projekt mírové spolupráce národů Evropy tím, že donutí jednoho každého občana EU věřit radši vůdcům typu Putina než svým vlastním schopnostem.
Co proti tomu dělat? O tom v dalších článcích. Základem je ale přímá volba představitelů EU, zavedení pravidel přímé demokracie a federalizace Evropy s tím, že na úrovni federace budou řešeny pouze naprosto esenciální záležitosti obrany, zahraničních vztahů a volného pohybu zboží a pracovních sil.