Do Nového Roku přeji více nerovnosti a právo volby

S Novoročním přáním je to ošemetné.  Jednou si jeden přál „být již na vždy šťastný“ a hned při zimní bouřce do něj uhodil blesk, spálil mu část mozku a dotyčný se již navždy jenom šťastně usmíval.

Samozřejmě, přeji všem hlavně zdraví a mnoho lásky pro naše rodiny a děti a ať se vyplní vlastní přáníčka.

Ale napadá mně, že v občanském životě budeme potřebovat více přání. Já přeji všem více ROZDÍLNOSTI a hlavně právo volby.

Ano, ROZDÍLNOSTI = NEROVNOSTI, sic! Už v základech fyziky se děti učí, že nerovnost vytváří hmotu a sílu, učí se, když se rozdíl teploty vyrovná, ustane veškerý pohyb a nastane konec  - „smrt“. Veškerý život je založen na nerovnosti, ta vytváří pohyb, tlak, samotnou existenci.

A rozdílnost je stále více potlačovaná, proti nerovnosti bojovali komunisté, fašisté i nacionální socialisté. A nerovnost je modla současných NEOmarxistů, jejichž sen je stejná rovná masa beztvarých bezpohlavních občanů plnící příkazy.

Máme všichni stejná občanská práva, před zákonem jsme si rovni ale každý má jiné schopnosti, jiné předpoklady, jiné pohlaví nebo jiné genetické základy – nejsme tedy stejní a jsme rozdílní a z toho pramení život, pokrok, prosperita. Opačně, dosažení rovnosti znamená útlum, chudobu, kolaps – smrt. Rozdíly nejenom že motivují pokrok – já nemám (neumím) to co má (umí) ten jiný a tak se budu snažit ho dohnat či předehnat. Rozdíly umožňují využít ve svobodném světě bez regulací a restrikcí maximálně unikátní schopnosti každého jednotlivce. Naopak snaha rozdíly smazat znamená, že všichni se násilím poníží na podprůměrnou úroveň a unikátní schopnosti jedince nebudou mít šanci se uplatnit. V přírodě ale platí, že nerovnováha musí vznikat přirozeně, pokud je uměle narušena byť v dobré víře, většinou se pak projeví negativně někde jinde.

S tím souvisí právo volby. ANO – přeji všem právo volby a to i právo té špatné volby, protože nikdo není neomylný.  Nenechte si odepřít základní lidskou svobodu a to i třeba právo volby poškodit si rozkoší vlastní zdraví – pokud ovšem neohrozíte či neomezíte svobodu či zdraví ostatních lidí. Nenechte si vnutit názor, že existuje někdo lepší, chytřejší, kdo za vás bude rozhodovat co je pro vás dobré, co máte jíst, jak se bavit a co si myslet. Právo volby je základní lidské právo a to vám z celého srdce přeji.

Krásný Nový rok 2017 

Kdo ničí evropské hodnoty a liberální demokracii?

V poslední době v souvislosti s výsledky různých voleb a referend slyšíme stále častěji varování, že jsou ohroženy tzv. evropské hodnoty či dokonce liberální demokracie. Je tomu opravdu tak a kdo a jaké hodnoty nám tu ničí?

Nejdříve se podívejme, co je to vlastně liberalismus. Wikipedie definuje klasický liberalismus jako politický směr kde „byla cílem svoboda a individualismus. Pomocí „laissez faire“ mělo docházet k omezování státních zásahů do hospodářství, a tedy i posílení role jednotlivce. V politice šlo hlavně o ochranu občanských svobod jednotlivců“. To co si dnes někteří představují pod pojmem liberalismus je na hony vzdáleno původním ideálům svobody jednotlivce.

Co se ale nyní děje – slovo liberální převzaly do svého slovníku levicové politické strany zejména socialistické a (neo)marxistické, jejichž nosným prvkem jsou státní regulace, přerozdělování, preferování vybraných společenských tříd a další ideologicky motivovaná opatření a tyto strany v současnosti vládnou v EU. Nechci se zabývat ekonomickými nesmysly a chybami, které evropská levice vrší jednu za druhou neboť jak říkal Churchill „socialistům dříve či později dojdou peníze jiných lidí“. Evropské socialisty nyní dobíhá především jejich vlastní ideologie uplácení a přerozdělování.  Nižší střední třída, tradiční voliči těchto socialistických stran totiž zejména velice nelibě nese, že přerozdělování finančních prostředků nyní směřuje stále více na podporu imigrace a na ně zbývá stále méně, tudíž zvažují logicky změnu. Ekonomický liberalismus je tedy v EU stále více obětován a to co se dnes nazývá evropský liberalismus je zcela klasický socialismus který již známe, jen střižený socialismem korporátním, neboť hlavním cílem přerozdělování mimo tzv. chudých voličů levice jsou velké nadnárodní korporace. Klasická střední třída je likvidovaná, neboť ze svého výdělku platí nejen stále rostoucí potřeby chudých a imigrantů ale i zisky velkých korporací.

A občanské svobody jednotlivce? Ty jsou v evropské liberální demokracii nahrazeny nároky a to zejména finančními, která skupina více řve a kdo má za sebou nátlaková média, ten si urve z přerozdělovaných peněz více. Samotných svobody je čím dál méně a evropská levice místo nich přinesla do veřejného prostoru nové dogma tzv. politické korektnosti založené na ideologické předpojatosti a notné dávce naivity, že člověka lze zákonem vychovat. Pravidla tzv. politické korektnosti nyní ve společnosti nahrazují dřívější středověké prohřešky rouhání, tedy jakékoliv chování, na které jakákoliv dostatečně hlasitá skupina poukáže, že by mělo být trestáno. Zde dochází k rozporu mezi státy EU, které komunismus nezažily a státy které reálný komunismus zažily. Občané států bez dotčené bolševické imunizace se totiž domnívají, že dobro může být vynuceno zlem, starší občané bývalých socialistických států ale dobře vědí, že převýchova ke všeobecnému dobru nefunguje ani v pracovním lágru na Sibiři.

A co jsou to tzv. evropské hodnoty, na nichž stojí integrace Evropské Unie (EU)? Základní ideou byla myšlenka volného obchodu a hospodářské soutěže a myšlenka, že „státy které spolu hospodářsky spolupracují spolu neválčí“ – tedy myšlenka svobodného evropského trhu bez regulací a omezení, který by umožnil jednotlivým státům spolupracovat. Další stěžejní idea  EU je pravidlo tzv. subsidiarity která je přímo je vymezena v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. Jejím smyslem je zajistit, aby se rozhodnutí dělala co nejblíže k občanům a aby se neustále prováděly kontroly s cílem ověřit, že opatření na úrovni EU jsou oprávněná ve světle možností dostupných na vnitrostátní, regionální či místní úrovni – tolik smlouva o EU. Tedy polopatě řečeno, toto pravidlo je základní idea, která měla EU odlišit od federací, konfederací či jiných unií a to tím, že samotné vrcholné orgány EU budou vydávat nařízení či regulace jen na té minimální úrovni co je absolutně nutná a nelze ji prokazatelně lépe implementovat na úrovni státní.

Základní ideje EU, tj. víše zmíněný volný obchod je ale stále více pošlapáván regulací a nesmyslnými nařízeními. Na 10 vydaných evropských směrnic či zákonů jsou jen maximálně 2 pozitivní, zbytek je pouze byrokratický regulační balast, který svobodné podnikání a obchod víceméně omezuje po všech stránkách. I volný pohyb zboží je dnes v rámci EU komplikovanější než byl dobách kdy jsme nebyli členy EU – tehdy se zboží muselo sice proclít (clo bylo většinou stejně nula) ale tato operace byla jednodušší než dnes dovoz ze zemí EU, kdy musíte nejdříve ověřit DIČ toho, od koho kupujete, vše zaevidovat a pak každý měsíc poslat podrobné hlášení komu jste co prodali a od koho co koupili a navíc riskujete ekonomickou nejistotu, když někdo z řetězce neuhradí DPH, může být libovolně po vás vymáháno i zpětně což již zničilo nejednoho podnikatele.

Volný pohyb pracovních sil je též iluze, zkuste si hledat práci v Německu jako například autoopravář (nebo v jiné profesi mimo těch kde je nedostatek pracovníků), narazíte na tak velké množství byrokratických překážek a profesních či odborových regulací, že legálně obdržet práci je téměř nemožné. Jedna z mála svobodných zemí v oblasti pohybu pracovních sil v EU byla Velká Británie která měla minimum regulací a proto trpěla masivním přílivem levných pracovníků zejména z nových zemí EU jako je Polsko, což následně s nevyřešeným sociálním systémem sehrálo hlavní roli v hlasování o Brexitu.

A mám vůbec mluvit o pravidlu subsidiarity? V Bruselu se dnes rozhoduje naprosto o všem, role národních zákonodárných sborů je postavena na úroveň mávačů, kteří musejí pod sankcí odmávnout to co nevolení autokraté v Bruselu rozhodnou. A tak máme nevýslovnou změť nařízení a pravidel od regulace sekaček na trávu po regulaci tvaru a barvy ovoce a zeleniny, ve kterých se nevyzná ani represivní aparát který je má vynucovat.

Takže shrňme si to, Evropskou Unii nerozbíjejí demokraticky zvolení představitelé kteří se Bruselu nelíbí, ani referenda které oni nechtějí. Evropskou Unii rozbíjí socialistický byrokratismus a ideologická demagogie evropské levice. Evropská levice sama regulacemi, příkazy, zákazy a restrikcí ničí základní hodnoty Evropské Unie na kterých je postavena a likviduje tak odkaz poválečných zakladatelů. A veškeré perverzní ideologické nesmysly platí střední třída, která navíc přispívá na zisky socialisticky žijících nadnárodních koncernů. A střední třída se začíná bouřit, naposledy když se například v Německu vzbouřila střední třída, objevil se takový pán se srandovním knírkem.

Jak jsem chytil zloděje

V jednom svém dřívějším článku jsem se věnoval okolnostem, které často nutí člověka vzít spravedlnost do vlastních rukou. Jak vypadá takové aktivní „vzetí spravedlnosti do vlastních rukou“ v naší republice? Sám jsem to zažil na vlastní kůži.

Kdysi dávno, asi tak před pár lety - v životním období, kdy mladý muž má dostatek financí na hezký vůz a nemusí ještě myslet na kombíka a dětské sedačky, jsem si pořídil pěkného sporťáka. BMW kupé řady M s velkobjemovým pomalo-otáčkovým motorem (verze pro USA) s tuningem od nebožtíka Gembally. Auto bylo mírně ojeté ale nicméně stále krasavec, že by na vás Paroubek trestní oznámení podal. Děvčata na mně (tedy na autě) mohla oči nechat, ale toto bylo vykoupeno zájmem ostatních subjektů a účastníků provozu, což nebylo mnohdy až tak příjemné. Zejména jsem si mohl být jistý, že každý policista si chtěl auto prohlédnout osobně a to i zevnitř a také kdykoliv mně policisté viděli jet, chtěli téměř vždy zvědavci vědět, kolik vlastně takový to sporťák jede a jestli má i tuningovou lékárničku. A samozřejmě bylo mnoho těch, co si chtěli auto byť i na chvíli půjčit.
No a tak se jednou stalo, že autíčko zaparkované na zahradním městě přes noc zmizelo. Po pár telefonátech bylo jasné, že ulice zrovna nečistili a na vyleštěné ovládací páčky mého miláčka teď chmatá nějaká cizí špinavá pracka. To pomyšlení (v hlavě mně nevím proč projížděl obrázek nějaké chlupaté opičí pazoury, jak necitlivě mačká troubítko a blinkry) mně moc a moc mrzelo, ale chlapi přece nepláčou. Krasavec nebyl pojištěný a to mrzelo dvojnásob. Ale život šel dál a já se pomalu smiřoval, že vozítko už neuvidím a ani pocit, že bych měl křesťansky přát radost bližnímu svému z projížďky někde na ukrajinských silnicích, mně nijak nepomáhal.
Nicméně po necelých dvou měsících zasáhl osud. Jdu takhle ráno do práce nedaleko svého bydliště na druhém konci Prahy, a když míjím vjezd do elektrikářské dílny najednou mám pocit, že vidím něco známého. U chodníku stálo zaparkované mé autíčko a uvnitř nějaká vychrtlá melírovaná osoba se sajrajtem na obličeji a v uších, něco kutila uvnitř. Opatrně jsem auto obešel, abych se ujistil, že je to ono. Bylo, jen mělo nasazeny jiné SPZetky a to dokonce obráceně – ta s nálepkami STK byla vpředu. Co teď?
Rychle jsem se otočil a peláším do nedalekého bytu pro zbraň. Trvalo to pár minut. Na rohu se ještě zastavím, abych se vydýchal a uklidnil. Pak pomalu přistoupím k vozu, rozkročím se, natáhnu revolver a zařvu“ ruce vzhůru, vylez z toho auta, je kradené“. No musel to být zajímavý pohled, čekalo mně tehdy nějaké důležité jednání a tak jsem měl dlouhý černý kabát, sako a kravatu – prostě MIB. Zpětně si vzpomínám, že se jakoby vše zpomalilo a jen jsem si přál, aby ta smažka v autě neudělala nějakou hloupost (upřímně řečeno, vybavila se mi scéna z filmu Pulp Fiction a jaké byly ve filmu následně problémy auto vyčistit). Naštěstí byl čórkař zřejmě zběhlý a v bubínku Colt Python rozpoznal ostré náboje 357 Magnum. Z vozu se ozvalo jen „fuj tajbl, to jsou po ránu ale šoky“ a osoba se začalo pomalu soukat ven.
Překvapením pro mě bylo chování chodců, pár se jich zastavilo a sledovali, co se bude dít a jakýsi pán se mně zeptal, zda nepotřebuji pomoc. Řekl jsem mu „volejte prosím policii, chytil jsem zloděje“. Ale nebylo třeba, čórkař z mého výrazu evidentně pochopil o, co jde a hned začal něco mlít o tom, že auto má půjčené od kamaráda a ať dám „…prosím tě tu pistoli pryč“. Scéna se zklidnila, revolver jsem trochu snížil, ale zůstal ve střehu a vyndal telefon a zavolal na policii. Nejdříve jsem volal na 158, kde jsem vysvětlil, že jsem našel odcizené auto a zřejmě pachatele uvnitř, kterého jsem zadržel. Paní na lince si zapsala údaje a řekla, že tam někoho pošle. Rychle jsem ještě zavolal kamarádovi, ať doveze doklady k vozu a další papíry. No uplynula asi hodina a nic se nedělo, čórkař se zatím uvolnil a začal se chovat žoviálně, nabízel cigaretu a naznačoval, že o ukradeném autě nic neví a ať ho pustím. Když jsem se podíval na jeho od brčka zahnědlé pazoury (a představil si, co všechno uvnitř ochmatal), vzedmul se ve mně nějaký pocit spravedlnosti a řekl jsem, že počkáme na policii. Volal jsem podruhé na 158 a tam mně řekli, že o ničem zatím neví a zapsali si mé údaje znova, ale rovnou mně poradili, že nedaleko je místní služebna PČR a že bude možná rychlejší volat přímo jim.
Tak jsem zavolal na udané číslo místního oddělení, které bylo shodou okolností v té samé ulici, ale asi o 900m dále. Popsal jsem situaci, řekl, že je to kousek a že na ně se zlodějem čekáme. Asi za další necelou hodinu volám znova, abych se dozvěděl, že nemůžou najít fotoaparát. Mezitím dorazil kamarád a tak jsem čórkaře chytnul za flígr, kamarád sedl do auta a všichni jsme se přemístili pár metrů dál k policejní služebně. U okénka jsem řekl, co a jak, nadiktoval údaje a data a potom jsme si všichni sedli do čekárny. Bylo zřejmé, že čórkař z policie strach nemá, vyžádal si dokonce kafe z automatu, prostě se choval, jakoby na služebně byl každý den (což nebylo zřejmě daleko od pravdy).
Asi za další hodinu přijela kriminálka z Bartolomějské. Konečně jsme šli obhlédnout auto. Zámek na dveřích a v zapalování byl rozlomený a auto šlo otevřít a nastartovat obyčejným šroubovákem. Palubní deska byla poškozená a originál rádio bylo pryč, místo toho si tam lump chtěl nacpat nějaký čínský blikající brak. Na podlaze u spolujezdce se válelo pouzdro plné nejrůznějších páčidel, klíčů, pilníčků a dalších evidentně zlodějských věciček. Po otevření kufru nás čekalo překvápko. Kufr byl doslova plný autorádií, reproduktorů a různých dalších věcí a tašek evidentně z jiných vozidel. Při sepisování škod jsem účelově poznamenal, že také přední spojler je rozbitý a v tom okamžiku zlodějíček málem začal protestovat, ale rychle si uvědomil, že to byl trik. Chybějící spojler byl totiž důvod, proč auto stálo jednu noc na tom zahradním městě – čekalo totiž na jeho opravu. Mně pak bylo jasné, že tohle je ten zloděj, který auto opravdu odcizil, neboť jinak by nevěděl, že spojler chyběl, jestli si toho přiznání všimli hoši od kriminálky nevím.
Kriminálka pak s familiárními slovy „tak pojď hajzle“ lupiče odvedla k výslechu. Příslušník místního oddělení začal sepisovat věci nalezené v autě a mně bylo řečeno, ať si jdu zase sednout do čekárny na služebnu, že mně zavolají k sepsání protokolu a trestního oznámení. Nevím už proč, ale nějaký šestý smysl mně velel ještě před odchodem zvednout kapotu, jakože se chci na něco kouknout a rychle sebrat kabel od rozdělovače. Pak jsem si sednul do čekárny. Bylo asi 11 hodin dopoledne. Po chvíli se otevřely dveře a hoši z kriminálky vedli spoutaného zloděje pryč s tím, že ho vezou k sobě k výslechu – ze slov na adresu čórkaře bylo zřejmé, že není úplně neznámá figura. Jednání kriminalistů se zlodějem nebylo zrovna v rukavičkách, ale mně to naplnilo uspokojením a pocitem, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. I to čekání nějak vydržím, myslel jsem si.
Čekám a čekám a asi někdy kolem 13 hodiny vidím, že se starší, takový strejčkovský typ policisty se najednou vyklání z okna a řve ven na ulici „jedeš od toho auta“ a bere čepici a jde ven. Jdu se podívat a málem mně trefí. Vychrtlý melírovaný čórkař sedí v autě a snaží se nastartovat. Policista k němu přijde a zeptá se, co to má znamenat. Čórkař řekne, že ho pustili a že si jen přišel vyzvednout své věci. Policista pak řekne „ať už si pryč“ a na moji otázku, že je zřejmé, že chtěl ten člověk auto znovu ukrást a proč ho tedy nezavřou jen pokrčil rameny a šel zpět do služebny. Čórkař se ke mně s úsměvem otočil a familiárně řekl „Honzo, rád bych to auto koupil, líbí se mně, už jsem si na něj zvykl…“ a tak jestli se nějak nedomluvíme. Odpověděl jsem, že jestli ho kolem toho auta někdy uvidím, tak mu ustřelím hlavu. Trochu mu ztuhly rysy a pomalu odešel. Mezitím další policista nasadil autu botičku což jsem tehdy kvitoval jako pokus zabránit dalšímu odcizení auta, které šlo otevřít v podstatě čímkoliv.
Už byla tma a asi 17 hodin, když jsem se dostal na řadu k sepsání protokolu. Samo o sobě to bylo celkem rychlé. Poděkoval jsem a při odchodu jsem požádal, zda mně mohou sundat tu botičku z vozu, že bych ho chtěl odvézt do servisu. Na to mně bylo řečeno, že to není možné, neboť automobil musí projít důkladnou odbornou expertízou, jaké nástroje byly použity a zda nejsou čísla přeražena apod. No trochu mně to bylo divné, neboť auto bylo ukradeno mně a nikdy dříve jsem neslyšel, že by policie při odcizení vozu dělala nějaké větší expertízy či ohledávání, ale pak jsem si řekl, že to je zřejmě nějaký nový postup. Zeptal jsem se jak dlouho to bude trvat, na což my bylo odpovězeno, že mně vyrozumí.
Uplynul měsíc a neměl jsem ani auto ani vyrozumění od policie co se děje. Šel jsem se tedy optat na služebnu MO, jak to vypadá. Tam mně byla sdělena mírně šokující informace, že zloděj předložil údajnou kupní smlouvu, kde, mělo být řečeno, že vozidlo jsem prodal jakési osobě a ta dlužila našemu čórkaři nějaké peníze a předala mu auto jako záruku na jejich splacení. Když mně ji ukázali, na kupní smlouvě sedělo jen jméno ale RČ i adresa byly vymyšlené. Když jsem to rozporoval, policista jen pokrčil rameny. Na otázku jestli se auto už vrátilo z expertízy mně bylo sděleno, že ho mají na dvoře. Chtěl jsem vůz vidět, a když mi ho ukázali, bylo jasné, že se od té doby auta nikdo ani nedotknul – žádná expertíza se nekonala. Na otázku kdy mně ho tedy vrátí jsem dostal opět pokrčení rameny a ať se zeptám za pár týdnů.
Za pár týdnů jsem se už mírně naštvaný opět zastavil na místním oddělení, abych se optal, kdy dostanu auto zpět. Bylo mně řečeno, že auto je sice stále na dvoře tohoto MO ale vydat mi ho nemůžou, neboť oni to už nevyšetřují, jelikož auto bylo odcizeno na zahradním městě, a tudíž případ spadá pod tamní oddělení. Policista – strýček mně chtěl zřejmě uchlácholit a tak mně dobrácky sdělil „vidíte, pane, kdybyste mu tenkrát dal přes držku a auto si vzal a nikoho nevolal, byl byste na tom líp, měl byste alespoň to auto, že“.
Vydal jsem se na MO, pod které případ spadal. Marně. Zodpovědný policista mně přijal, ale řekl, že zatím neměl čas se se spisem seznámit, ať se stavím za dva týdny. Za tři týdny jsem se stavil znova – pověřený policista byl nemocný a bude asi i příští týden – řekli mi.
Za další tři týdny jsem se konečně s odpovědným policistou sešel. Řekl mi, že lupič je známá firma již trestaná za odcizení nějakých věcí a za podvody. Pak se mně ptal jestli neznám nějaké lidi a když jsem řekl, že ne, objasnil mně, že se v autě našly jejich občanky a jiné doklady a že jim taktéž byly odcizeny vozidla. Podezřelý to prý vysvětluje tak, že dělal černého taxíka a ti lidé mu doklady asi zapoměli ve vozidle. Dále mi řekl, že osoba, která byla uvedena na údajné kupní smlouvě se nezdržuje na místě bydliště a tudíž nemohla být vyslechnuta a tak se musí počkat, až ji někde najdou. Když jsem namítal, že na údajné kupní smlouvě nesouhlasí žádná data mimo mého jména (které zloděj jednoduše zjistil z faktur, které jsem nechal ve vozidle) a ani podpis a tudíž je skrz naskrz falešná řekl, že to se musí právě prokázat. Na otázku jak se bude prokazovat pravost smlouvy, kde nesouhlasí ani údaje o prodávajícím mně řekl, že to právě prověří výslechem toho kupujícího. Když jsem tedy chtěl aby mi policie vrátila automobil, že potřebuji jezdit, řekl mně, že oni žádný vůz nemají a ať si to vyřídím s MO, kde se vozidlo nachází.
No s tím jsem šel tedy zase na první MO a ať mi vozidlo vrátí. Bylo mi sděleno, že oni případ nevyšetřují a nemůžou tedy nic vracet. Už jsem byl dost naštvaný a tak jsem nechal mého právníka sepsat dopis vyhrožující žalobou na PČR za neoprávněné zabavení osobního vozidla, které potřebuji k podnikání a tudíž mně vzniká denně škoda, kterou budu po PČR požadovat. Když jsem dopis chtěl předat na MO, policisté odmítli potvrdit předání. Nicméně trochu se asi zalekli a odkázali mně na velitele. Ten mně po chvilkové diskuzi sdělil, že pokud dostane písemně potvrzení od vyšetřovatele, že vozidlo může vydat, že mně ho mile rádi vydají.
Utíkal jsem na MO zahradní město s tím, ať mně napíší potvrzení, že vozidlo se může vydat. Tamní vyšetřovatel nejprve nechtěl napsat nic s tím, že PČR sama stejně nemá právo cokoliv zabavovat a tím více pokud nemám žádné potvrzení, že mně něco zabaveno bylo, mně nemůže nic napsat, neboť nic zabaveno ani být nemůže. Když už jsem řekl, že budu snad tedy muset žalovat i jejich oddělení popřípadě i jeho manželku svolil, že napíše, že k vyšetřování žádné vozidlo nepotřebuje.
Hurá – potvrzení jsem přinesl na druhé MO a tam mně po půl roce vozidlo vytlačili ze dvora. Veselé také bylo, že jsem musel asi dvě další hodiny podepisovat protokoly, že mně nepatří igelitová taška, plastiková miska pro psa a asi dvacet autorádií a jejich součástí.
No a jak to bylo dál? Auto jsem měl. Čekáte velký proces, kdy se bude prověřovat, co všechno zloděj mého auta ukradl, komu patřili nalezené doklady a co jim chybělo, do kterých aut patří všech asi dvacet autorádií a reproduktorů?
No asi po roce mně přišel doporučený dopis, že policie případ odkládá, neboť pachatel je neznámý.

Únor 48 nebyl puč ale kabinetní převrat neschopných

Dnes si komunisté připomínají výročí jejich tzv. slavného vítězství pracujícího lidu. Jak k tomu došlo a kdo byli aktéři a kdo co řekl se dočteme v dobré historické literatuře. Zdůrazňuji dobré, protože běžně dostupnému popisu událostí chybí souvislosti a je postižen nánosem balastu ať už z tzv. levé či pravé strany. Nebudu tedy psát historické pojednání, ale spíše bych se chtěl zamyslet nad souvislostmi a podobností s dneškem, neboť se zdá, že jsme se nepoučili.

Bolševické pojetí Února 48 znají všichni starší 25 let a jeho vybájené znění je asi takové: vzbouřený lid pod vedení Klementa Gottwalda odebral moc z rukou zkorumpovaných buržoustů a předal ho sám sobě. Pojetí současně rozšířené je zase obrácené: hloupý lid se nechal zblbnout, odebral moc ušlechtilým demokratickým vůdcům pod vedením prezidenta osvoboditele Eduarda Beneše. Oba výklady jsou tendenční a nahrávají snaze si celou eskapádu zopakovat.
Současní glosátoři pak pod vlivem současné prezentace únorových událostí roku 48 navíc varují, vidíte co se pak stalo, nedávejte moc lidu, žádná moc velká demokracie, jste hloupí, vidíte kam to pak vede, je třeba dát moc jen těm nejlepším. Argumentují, že lidé dali nejvíce hlasů ve volbách v roce 1945 komunistům tím to vše začalo. Je to velice zkreslené vysvětlení navíc zcela pohrdající demokratickým systém, právě tak jak to dělali komunisté. Například v posledních prvorepublikových volbách získala nejvíce hlasů Sudetoněmecká strana a neznamenalo to nástup nacismu u nás, byť se ta strana již v této době velice blížila NSDAP. Taktéž tento výklad zcela zamlčuje fakt, že lid byl jednáním komunistů rozčarován a volební preference KSČ v roce 1947 padaly a bylo zřejmé, že by své prvenství pravděpodobně ve volbách neobhájili. Tedy demokratický systém by pravděpodobně zafungoval, pokud by byl nadále funkční.
Pokles preferencí KSČ byl taktéž hlavní příčinou vládní krize v únoru 48. Nekomunistické strany se oprávněně domnívaly, že volby na jaře 48 by znamenaly odchod komunistů do opozice a podobný názor mělo i moskevské analytické oddělení KGB, které na základě tohoto začalo připravovat variantu ozbrojeného převratu. Podnícen další krizí vlády ohledně stavu SNB byl nekomunistickými představiteli připraven plán, kdy po odstoupení většiny ministrů prezident Beneš sestaví úřednický kabinet bez komunistických představitelů, který stabilizuje do voleb politickou scénu.
Scénář spoléhal na prezidenta a jeho značné pravomoci, tedy sestavit nový kabinet bez komunistů, vyhlásit předčasné volby či demisi odmítnout. Klíčem bylo získání nadpoloviční většiny ministrů k odstoupení nutných k rozpuštění vlády. Zde je kámen úrazu, ministrů se odhodlalo odstoupit, jak známo pouze 12 z 26, což nestačilo na rozpuštění vlády a věc zůstala na rozhodnutí jediného člověka, stárnoucího prezidenta Beneše. Sociální demokracie byla zcela pod vlivem komunistů ale co je pro mne nejvíce nepochopitelné, je čin ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, syna prvního prezidenta republiky, který se zcela alibisticky zašil s tím, že má nějakou rýmičku aby nemusel nést v této historické chvíli odpovědnost za své rozhodnutí. To že se k demisi nepřipojil ani Jan Masaryk mělo nekomunistické ministry varovat, přesto naprosto alibisticky přehodili odpovědnost za rozhodování na prezidenta Beneše, který již jednou zcela fatálně selhal při obraně zájmů státu.
Beneš rozhodl tak jak rozhodl a je celkem jedno, jestli na něho byl vyvíjen nějaký nátlak. Politická nekomunistická garnitura si musela být vědoma faktu, že Beneš nátlak neustojí, neboť kdo se jednou zlomí, toho je možné lámat pořád. Toho si byl ostatně vědom i Gottwald, který tuto charakterovou slabost prezidenta na pokyn Moskvy pečlivě a umně využíval.
Nelze ale vše házet na Beneše, byť svým lavírováním a nechutně nepevným postojem (sliboval, že demisi nepřijme, a když viděl, co se stalo, tvrdil, že nic nikomu neslíbil) nese velký díl odpovědnosti. Největší díl vinny nesou vrcholní nekomunističtí představitelé, kteří se snažili svým jednáním přenést odpovědnost na jednoho člověka a já se domnívám, že se prostě nechtěli sami otevřeně exponovat proti mocným komunistům ale jen později shrábnout smetánku v nově jmenované úřednické vládě. To jen dokresluje zbabělý čin Jana Masaryka, který se nejen neodvážil ani demisi podat ale dokonce přijal ministerské křeslo v komunistické vládě. Proto se domnívám, že opravdu spáchal sebevraždu, až mu došlo na čem se podílí.
Tedy ačkoliv komunisté mobilizovali síly, v ulicích řádila soldateska lidových milicí (vytvořených po vzoru nacistických SA), nebyl Únor 48 akcí většiny obyvatelstva. Byl to kabinetní převrat v režii naprosto neschopných politiků, kteří nebyli ochotni nést kůži na trh a odpovědnost házeli jeden na druhého. Stejně jako v roce 1938 se v roce 1948 nekomunistická tzv. elita národa domnívala, že nečinností si mohou zachránit postavení a majetky ale stejně jako dříve někteří z nich přišli i o život.
A v čem je to podobenství pro přítomnost? Ten typ politiků, kteří přinesli neštěstí v roce 38 a 48 je tu zde znova. Vládnou nám lidé bez charakterové pevnosti, bez jasného politického názoru, schopní fungovat v jakékoliv straně a v jakékoliv vládě a s kýmkoliv. Vládnou nám politici, kteří nikdy nepracovali, nikdy nevybudovali ne jen fungující firmu ale ani novinový stánek. Vládnou nám kariérní politici, jejichž jediná znalost je fungování zákulisních čachrů, přihrávání zakázek kámošům a kteří, pokud taková situace nastane, opět budou podávat demise v bláhové naději, že za ně rozhodne v kritické chvíli někdo jiný.

Novoroční mezinárodní bilancování

S příchodem Nového Roku je čas nejen na novoroční předsevzetí ale i čas na bilancování. Co vše podstatného, co se událo v roce 2015 se nás dotýká jak bezpečnostně tak i ekonomicky?

V první řadě máme (možná nevyžádaně) možnost sledovat ústup hegemona v mezinárodních vztazích. Tato událost se obvykle zažije jednou za generaci a v mezinárodních vztazích toto období patří k nejproblematičtějším, často je provázeno konflikty a rozpady paktů na hegemona navázaných.  Ano, Spojené státy americké po rozpadu bipolárního světa byly bezesporu světovým hegemonem dle všech měřítek a to co nyní můžeme sledovat je postupné vyklízení této pozice, která začalo nástupem Obamovy administrativy. Ačkoliv jsou USA bezesporu stále supervelmocí č. 1 tak rok 2015 bude v historii znamenat téměř úplné vyklizení problematické oblasti blízkého a středního východu a obrovský úpadek vlivu USA celosvětově. Co je tím důvodem je otázka pro znalce vnitřní americké politiky ale mimo určitého vyčerpání a ekonomických problémů je za tím dle mého názoru i notná dávka naivity a neznalosti administrativy prvního černošského prezidenta USA, což charakterizuje hodnocení od několika amerických politologů: „Amerika má konečně evropského prezidenta… a to je to nejhorší co jí mohlo potkat“.  

Jak už to v historii bývá, na hegemonem uvolněné místo se cpou ihned další zájemci a tak vidíme, jak se příležitosti ihned chytil ruský prezident Putin a téměř zadarmo za pomoci Iránu a Sýrie nahradil americký vliv ve velké části blízkého východu a dále pokračuje v expanzi. Vidíme též obrovský nárůst ambicí Turecka, které chce evidentně „opět“ aspirovat na vůdčí mocnost islámského světa ale tyto ambice nejsou zatím opřeny zejména o vlastní sílu, jak bylo vidět v případě sestřelení ruského bombardéru, kdy si Turecko náhle rychle vzpomnělo, že je vlastně členem NATO a ihned žádalo o projevy solidarity a podpory. A byť Čína též zaznamenala ekonomické zpomalení pokračuje nadále v modernizaci nejen průmyslu ale i armády a v současnosti je spolu s USA jedinou mocností, která provozuje stíhací letouny 5té generace. Čínská ekonomika „asijského tvrdého kapitalismu“ v centralizovaném politickém prostředí se ukazuje jako stále velice silná, byť žádný strom neroste do nebe, jak můžeme vidět v případě Japonska, které si to samé zažilo před několika desetiletími a nyní je to sice vyspělá ale v podstatě ekonomika v krizi.  

Skutečnost, že stejně jako slunce vychází na východě a zapadá na západě tak jakýkoliv socialismus vždy nevyhnutelně skončí krachem a nuzotou si vyzkoušela téměř celá jižní Amerika, kde zažíváme krach všech pokusů o jihoamerické verze socialismu a marxismu což je zejména vidět na případu Venezuely, kde nastal pád z jedné nejbohatší země regionu na tu téměř nejchudší a to i přes největší zásoby ropy. Co je třeba ale kvitovat je politická úroveň jižní Ameriky, neboť změny od centralizovaných až totalitárních levicových režimů zpět k tržnímu hospodářství a pravicovým vládám probíhá (zatím) bez velkého násilí a bojů, což je nevídané.

Výše uvedeného pravidla si ale nevšímají vrcholní politici Evropské Unie, zde se kráčí ke světlým barevným zítřkům pod vlajícími prapory zelenorudé internacionály a plánuje se směrnice, že slunce bude rozkazem vycházet na západě a zapadat na východě. Jak napsal britský intelektuál Profesor Anthony Glees , Evropě vládnou „hipíci“ nerespektující pravidla a její politiku dle (nejen) jeho názoru ovládají jen emoce a snaha působit líbivě. Někteří hlavně na Internetu však tvrdí, že vše je „cílený“ plán kohosi, snad iluminátů na vytvoření Nového světového pořádku a vše je organizováno tu židy, tu Putinem a tuhle Obamou. Abych pravdu řekl, byl bych šťastný, kdyby to vše někdo organizoval, to by totiž znamenalo, že někde je nějaká vyšší inteligence, která to dokáže.  Bohužel si vždy vzpomenu na slavný citát největšího švédského státníka a diplomata doby třicetileté války hraběte Axela Oxenstierna af Södermöre, když se snažil podpořit svého syna Johana, který vyjádřil své obavy, zda zvládne náročný diplomatický úkol během vyjednávání o Westfálském míru: „An nescis, mi fili, quantilla prudentia mundus regatur?“ („Víš můj synu, jak malým rozumem je řízen tento svět?“).

Evropská Unie je v krizi a ta má svůj důvod. V prvé řadě je to personální kvalita v orgánech Unie, dlouhou dobu bylo delegování osob politickými stranami členských zemí podceňováno, do Europarlamentu byli odsouváni nepohodlní lidé, aby nemohli ovlivňovat domácí stranickou scénu, či se na kandidátky dávali osoby za odměnu či jako trafiky zasloužilým, ale nepotřebným členům – tak to fungovalo a funguje nejen u nás ale ve všech zemích EU. Tím se stalo to, že úroveň zastoupení členských států v EU má intelektuálně maximálně na to, aby zakazovali žárovky, silnější vysavače či s rozzářenými očima sdělovali tisku, že chystají tak záslužné nařízení jako jsou přebalovací pulty na pánských záchodcích v hospodách a barech.  Dalším a hlavním problémem je demokratický deficit orgánů EU a jejich nejasné pravomoci – tzv. subsidiarita je hezká na papíře ale ve skutečnosti nikdo neví, kde končí. Nedemokratičnost orgánů EU umožnila, aby si v podstatě celou Evropu zprivatizovala ideologická skupina západoevropských kariérních politiků, kteří jsou zcela odtrženi od reality a vyznávají styl centralizované distribuce dobra za každou cenu. Možná mezi nimi jsou maoisté, neomarxisté, zelení socialisté apod. ale hlavně jsou to nikdy reálně pracující pokrytečtí technologové moci, kteří jediné co zvládají je dělat to, co si myslí, že je udělá lepší v očích médií. Nejedná se již ani o populismus ale o nový jev, kdy nejdůležitější není, co chtějí lidé ale to co chtějí média.

Tato vrstva „vládců“ EU sice navenek tvrdí, že ty jejich hodnoty jsou hodnoty Evropy a kdo je nezastává, je minimálně nacista ale ve své podstatě oni zničili veškeré ty opravdu základní hodnoty, na kterých byla EU postavena: volný a neomezovaný obchod, pohyb osob, zboží služeb a kapitálu. Původní idea EU byla, že státy které spolu obchodují mezi sebou neválčí  - o spáse celého světa tam nebylo ani slovo. Pokud nyní velká část vedení EU má pocit, že jejich cílem je záchrana světa a všeobjímající dobro, měli si založit církev a nikoliv pracovat v orgánech EU, tam se mají řešit věci ekonomické spolupráce a bezpečnosti a nikoliv kdo s jakými pohlavními orgány má být ve správních radách soukromých společností. EU je před rozpadem a toto riziko i příliv migrantů je jen důsledek neschopnosti řešit ty opravdu fundamentální problémy místo páchání dobra za každou cenu.

Problém všech „naivních“ ideologií dobra, jako je socialismus, komunismus ale i současného evropského zeleného neomarxismu je, že jsou závislé na „sociálním inženýringu“ – tedy násilném předělání člověka tak aby se nechoval jako minulých 40tisíc let ale, aby se převychoval dle „moderní“ ideologie. Tedy aby muž nebyl mužem, žena aby se nechovala jako žena, aby člověk nebyl sobecký, nechtěl nejdříve prosperitu a dobro pro děti své ale hlavně pro děti cizí, aby nevěřil, že rodina je základ a aby popřel svoji přirozenost a individualitu a choval se a jednal hlavně pro zájem jakéhosi celku. Jenomže my někteří si pamatujeme, že to samé chtěli již komunisté aplikovat na nás a víme, že to nefungujete, nemůžete člověku sebrat jeho genetickou výbavu a nahradit ji stejně jako u kukuřice firmy Monsanto. A též víme, že i když se nařídí „nekraďte“, tak ti kteří budou mít beztrestnou příležitost tak krást budou i ze společného neboť ani elektrošoky lidské bytosti z hlavy nevypálíte, že je lepší být bohatý nežli chudý. A proto vzniká rozpor mezi východem a západem EU, neboť ty „aseptické“ kariérní elity EU nikdy povětšinou reálný socialismus nezažili a neví, že přeprogramování člověka nemůže fungovat.

Co tedy v této konstelaci můžeme očekávat v roce 2016? Budou se nadále prohlubovat rozpory v EU zejména kvůli problémům ekonomickým a nezvládnuté asimilaci migrantů a zde bude záležet, zda se jak v jednotlivých státech unie tak následně v samotném vedení EU objeví realistické politické síly, které si problémy uvědomí a začnou je řešit.  Pokud nedojde k „realistickému“ řešení, může se opravdu EU v podstatě ze dne na den rozpadnout na více prvků. Jediná šance jak tomu zabránit je reformovat EU tak, že opustí naivní ideologii všeobjímajícího dobra, zdemokratizuje instituce a vrátí se k základním prvkům své existence což je svobodný ekonomický prostor bez ideologických nánosů a k zajištění bezpečnosti a ekonomické prosperity všech evropských zemí. Byť to je trochu nereálné neboť ještě nikdy v historii se bez pádu nepodařilo socialistické systémy jakkoliv zreformovat ale šance tady určitá je, protože je to v podstatě jediná možnost jak se vyhnout propadu do chudoby a to si vlivné ekonomické síly které zatím výrazně nepromluvily, uvědomují.

Pokud nedojde k demokratizaci EU tak se Evropa dříve či později roztříští na několik proudů a zde je naše budoucnost dost nejasná, zřejmě budeme existovat v rámci nějaké skupiny státu, může to být německý okruh, což by bylo ekonomicky asi nejlepší, pokud se ovšem Německo nepropadne do chaosu z důvodu nezvládnuté masové imigrace, ale též je možný vznik polské hegemonie ve střední Evropě (síla polské armády v současnosti je o dost větší než té německé) či prostě vznikne naprostý chaos, kde bude platit výhoda lépe připraveného.

V mezinárodním měřítku bude nadále upadat význam USA jako světového hegemona, i většina potencionálních nových prezidentů se vyjádřila víceméně k izolacionismu v mezinárodní politice. Což přináší určité znepokojení, americký izolacionismus v minulosti vždy vedl k válkám v Evropě. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že NATO stojí a padá s vůlí USA se vojensky angažovat ve světě, pokud ta vůle vymizí tak NATO jako vojenský pakt přestane víceméně existovat a ani žádné projížďky „dragounů“ či mávání vlaječkami na tom nic nezmění a na nesplnění článku 5 si eventuálně můžeme pak stěžovat tak akorát na služebně na Hlavním nádraží. NATO je zdá se již více politický pakt než obranný a v souvislosti s akcemi Turecka je třeba si klást otázku, zda jeho dny nejsou již sečteny. Opět by to měla být hlavní funkce „obrozené“ EU aby především ona zajistila obranu území svých členů, a nikoliv to jakými žárovkami kdo bude kde svítit. Seriózní politik by ale měl mít tedy připraven plán, co kdyby, neboť i v roce 1938 jsme měli nejlepší smluvní obranné zabezpečení téměř ze všech států světa.

A budeme se mít lépe či hůře? Jsem optimista a doufám, že stále je mnoho lidí, kteří si problémy uvědomují a chtějí je řešit a není jejich hlavním motem vypadat hlavně jako dobromilec. Ale nelze zastírat, že možná už příští rok bude ten přelomový, volba je mezi více totality a nebo více demokracie – té přímé.

Jinak se ukazuje, že veškeré předpovědi v mezinárodních vztazích jsou jako Astrologie, vyplní se vždy to, co si vyberete.  Přesto nám historie dává naději, po turbulentních dobách bylo vždy období prosperity.