Stěhování národů vyvolá rozsáhlé změny

Mnoho lidí se mně v poslední době ptá, jaký mám názor na problém imigrantů a byl jsem několikrát osloven, abych podepsal různé petice proti přijímání utečenců anebo na jejich podporu. Nepodepíšu ani jednu. Evropa je schopna bez problémů v krátké době absorbovat 10 a možná i 20 miliónů uprchlíků, ti by mohli býti opravdu velkým přínosem. Ale bohužel pouze tehdy pokud by zde byl fungující volný trh práce bez jakéhokoliv pokřivení, podpor, kvót, dotací a omezení. A pouze tehdy pokud by ekonomiky evropských přijímacích zemí opravdu fungovaly na bázi svobodného podnikání a volného trhu.

Jediná šance jak absorbovat imigrační vlnu je důsledně otevřít pracovní trh, odbourat jakékoliv limity zaměstnání, odbourat veškeré omezení podnikání kohokoliv a jakékoliv zvýhodnění jako jsou minimální mzdy, omezení možnosti zaměstnávat apod. Dobře víme, že toto je v socialistické Evropě nemožné. Ta současná obrovská žlučovitá nenávist tzv. sluníčkářů, kteří spílají svým spoluobčanům mající vůči imigrantům výhrady do rasistů, fašistů případně je nazývají rovnou lůzou, je pomýlená. Ta vlna odporu vůči masivní imigraci není rasistická, je to pouze projev zoufalství běžného pracujícího člověka, který dobře ví, že tyto valící se masy bude muset živit a dobře ví, že tento příliv ukončí jejich imaginární sociální výhody.

Imigrace by mohla být pro Evropu přínosem, pokud by na každého přistěhovalce čekala práce a důstojné bydlení. To je ale naprostá utopie v Evropě, kde je nezaměstnanost vlastního obyvatelstva lehce pod 10%, kde je každý podnikatel odírán vysokými daněmi a kde již nikdo dobrovolně žádného zaměstnance nepřijme, pokud opravdu nemusí, protože pracovní předpisy jsou již tak šikanózní, že se prostě podnikat a zaměstnávat nevyplácí.

To co současná Evropa uprchlíkům nabízí je totiž jen socialistické živoření v utečeneckých táborech a parazitování na systému, nikoliv smysluplný život. Budou trčet ve sběrných táborech bez pracovního povolení na sociálních dávkách, budou se den za dnem propadat do nenávisti vykořisťovaní podnikateli schopnými zaměstnat kohokoliv načerno za minimální almužnu. Možná, že se občas někomu podaří z toho systému vyklouznout, ale většina zůstane navždy uvězněna v systému nuzné podpory a velkých omezení a stane se lehkým terčem radikálních kazatelů. Sociálně inženýrské pokusy o integraci nikde a nikdy neuspěly, ať se do nich sypalo peněz kolik chtělo.

Jen naprostý hlupák si může myslet, že ušlechtilé gesto přijmout teď několik tisíc uprchlíků problém ukončí. Neukončí - za dveřmi jsou desítky miliónů kteří se vydají na pochod, pokud uvidí, že mají šanci.

Je třeba si nalít čistého vína. Sluníčkové řešení neexistuje. Jinými slovy, můžeme nechat přenést problémy na naše území a nechat možná zničit naší civilizaci anebo ho silou odklonit na území cizí. Můžeme udělat ze severních oblastí pevnost a čekat až se ostatní populace válkami sníží na tolik, že imigrační tlaky ustanou. Během čekání se pak můžeme zároveň modlit, že se neobjeví nějaký nový Attila – Bič boží. Nebo lze postupovat proaktivní pomocí pokud možno osvíceným vládcům schopným regióny stabilizovat a případně vyslat do nejhorších oblastí vojenskou sílu, která ale bude muset za velkých ztrát zůstat mnoho desítek let, aby vybudovala přijatelný životaschopný systém.

Ani jedno řešení nebude bezbolestné a bude vyžadovat jednotu západní civilizace, především jednotu Evropy a to se v současnosti zdá jako nereálné. Evropa v podobě Evropské unie se naprosto vzdálila od prvotních idejí otců zakladatelů (mírový prostor volné a svobodné ekonomické spolupráce všech lidí), dostala se do područí mentálně narušených sociálních inženýrů - byrokratů, kteří místo svobody a prosperity realizují primitivní formy sociálních experimentů.

Změny přijdou, jde jen o to, jak silné otřesy je vyvolají.

Osvoboditel či lupič?

Právě probíhající oslavy osvobození Československa od fašismu bych chtěl nepatrně narušit jedním svým starým textem, který jsem kdesi vyhrabal - snad zaujme. Nechci v žádném případě zpochybňovat tisíce mrtvých spojeneckých vojáků, kteří padli na našem území a za naši samostatnost. Jen bych rád poukázal na některé skutečnosti ohledně postoje našeho dlouho opěvovaného východního bratra. Chování SSSR těsně po osvobození Československa totiž velice připomínalo nikoliv ušlechtilého osvoboditele ale spíše lupiče a zas tak moc se nelišilo od chování jednotek Rudé armády na území poražené 3. říše. A není se v podstatě zas tak čemu divit, z území okupovaného Československa pocházelo nikoliv nevýznamné množství zbrojní produkce fašistického Německa.

Československo-sovětské vztahy měly klíčový význam pro poválečnou československou zahraniční politiku. Hlavní důvody orientace Československa na SSSR jsou dostatečně známy a nebudu se jimi zabývat. Cílem tohoto textu také není vyčerpávající pohled na těsně poválečné vztahy obou zemí ale spíše zamyšlení nad problematickým a zamlčovaným obdobím mezi osvobozením ČSR a dobou, než byla cesta poválečného Československa nevratně určena na mnoho let dopředu.
K lepšímu pochopení postoje SSSR je dobré objasnit stanoviska jeho stranického vedení a především samotného Stalina k Československu resp. k čs exilové vládě v Londýně v průběhu 2 sv. války. Tomu se ale věnuje několik knih a nelze to popsat v několika větách. Tedy jen stručně.
Na jedné straně zde byla velká nedůvěra k exilové vládě reprezentující „západní“ demokracii, fakt spolupráce Slovenska s nacistickou říší a průmyslová kapacita protektorátu sloužící Hitlerovi, ale na druhé straně spojenecké smlouvy, prezident nabízející spolupráci a slovanská vzájemnost. Konstatujme tedy pouze, že SSSR sice proklamoval spojenectví s ČSR navenek ale konkrétní postoje byly podezíravé a vycházeli především z cíle získat co největší prospěch pro SSSR. Sám Stalin několikrát prohlásil, že měl již velké ztráty a že osvobození je nutno si zaplatit.
V této atmosféře se zhruba od poloviny roku 1944 jednalo o postavení Rudé armády na území osvobozeného Československa. Hlavním podnětem z čs strany byly první zkušenosti s chováním Rudé armády na území bývalého Československa, které často vůbec nepřipomínalo vstup vojsk spřátelené země ale spíše postup okupanta. Beneš hovořil o tomto problému s Molotovem poprvé dne 21.3.1945 v Moskvě, kde bylo konstatováno, že RA nebyla při vstupu na území ČSR informována o tom, že se nachází na území spřáteleného státu. Další část záznamů hovoří o tom, že Čs vláda akceptovala nároky SSSR na kořist (nic jiného jí v podstatě nezbývalo) a snažila se alespoň dopředu domluvit způsob, jakým bude hrazen pobyt Rudé Armády na Československém území.
Na základě těchto rozhovorů byla dne 31.3.1945 podepsána „mezistátní dohoda o způsobu použití sovětské válečné kořisti na československém území“. V době její platnosti jí sovětská strana odmítla zveřejnit. Dohoda byla často kritizována, že nepříliš přesně konkretizovala, čeho všeho se týká. Základem dohody bylo vyjádření, že veškerý německý majetek, veškeré výrobní podniky sloužící válečné výrobě a taktéž jakékoliv podniky prokazatelně vybudované za okupace Němci je možno považovat za válečnou kořist. Největší slabostí dohody ale bylo, že se jí sovětská strana nemínila řídit.
Po obsazení území většina útvarů RA, trofejních důstojníků a jednotek nerespektovala nic z uvedené dohody a navíc situaci komplikovalo to, že Československo spadalo do kompetence dvou armád (frontů), Malinovského a Koněvova.
Ihned po osvobození území došlo k obsazení většiny velkých i středních podniků vojenskými strážemi, které znemožňovali činnost zaměstnancům. Ve většině případů došlo k odvážení výrobků či materiálů, v mnoha případech i k demontáži a odvozu vybavení a zařízení. Zvlášť povážlivá situace byla na Slovensku, zde jednotky maršála Malinovského postupovaly obzvlášť brutálně, zprávy hovořily, že bylo na Slovensku odvezeno vybavení, zásoby a suroviny z téměř 1300 podniků. Někde se podařilo jednáním místních národních výborů dohodou umožnit činnost obsazených podniků, někde došlo k praktické likvidaci výroby.
ČS vláda reagovala na množící se stížnosti a při jednání s velvyslancem Zorinem došlo 23.5.1945 k podepsání „pamětního zápisu“, který měl sloužit jako jakýsi návod pro obě strany jak postupovat při realizaci válečné kořisti.
Nicméně sovětské útvary tuto dohodu nadále nerespektovaly. Situace byla vážná, zabírání kořisti sovětským svazem hrozilo vážně poškodit hospodářství celého Československa. Fierlinger s Gottwaldem si vynutili začátkem června přímé jednání s maršálem Koněvem. Koněv reagoval velice kladně, přislíbil okamžité předání všech podniků vládě ČSR a ujistil, že RA bude nadále rekvírovat pouze potřeby související s obživou vojsk. Vláda byla nadšena a 7.6.1945 to nadšení zveřejnila v usnesení. Faktem ovšem je, že i tato dohoda měla velice malý účinek. Demontáže podniků pokračovaly, většina trofejních jednotek víceméně tvrdila, že jí nezná a nebo, že maršál nemá v této věci žádné pravomoci.
Fierlinger byl nucen stěžovat si dne 28.6.1945 přímo u Stalina. Zdůraznil, že situace poškozuje pověst SSSR jako nezištného osvoboditele. Stalin jednal jako obvykle v těchto případech. Prohlásil, že „vojáci nemají nyní co dělat a tak dělají hlouposti…“. Druhý den přislíbil uvolnění zásadních podniků a zastavení vývozu kořisti z ČSR. Praxe se ale samozřejmě opakovala. Trofejní útvary pokračovaly nadále ve vývozu všeho, co se dalo upotřebit.
Posun ve prospěch ČSR nastal pouze v tom, že byla utvořena trofejní komise za účasti odborníků SSSR a ČSR. Po dlouhých jednáních komise vypracovala seznam podniků, které budou předány kompletně sovětskému svazu jako válečná trofej. Sověti požadovali 565 podniků ale nakonec se seznam snížil na 365. Čs vláda na oplátku požadovala, aby část zařízení bylo ponecháno a uhrazeno novými výrobky.
Konečný seznam ze dne 7.7.1945 obsahoval 32 podniků s 57 závody, které budou kompletně demontovány a odvezeny do SSSR. Vláda schválila ujednání 10.7.1945. Po dohodě začaly sovětské jednotky opouštět zbytek asi 565 obsazených podniků, které nespadaly do této dohody, z většiny byly už ale odvezeny zásoby a materiál, některé podniky byly dokonce již kompletně demontovány a částečně odvezeny. Stroje a zařízení demontované před platností této dohody byly nadále odváženy. Ke dni podpisu stálo v ČSR přibližně sto trofejních vlaků plně naložených kořistí z československých podniků. Poslední vlak s válečnou kořistí odjel do SSSR dne 30.7.1945.
Velký problém tvořil postoj sovětské trofejní delegace, která projevovala nespokojenost s nízkou hodnotou kořisti a dokonce nepokládala dohody s naší vládou za konečné. Uvažovalo se o zřízení sovětského koncernu v ČSR, který by obhospodařoval sovětský kořistní majetek v ČSR. Trvale obsazené zůstali strategické doly Jáchymov, jejich status byl upraven až dohodou z listopadu 1945. Komplikace nastaly při řešení problému závodů Siemens-Halske, tento podnik slaboproudé techniky byl vybaven světově nejmodernější technologií a žádná strana se ho nechtěla jen tak vzdát. Nakonec byla učiněna dohoda, že podnik bude řídit velitel spojů Rudé armády a vláda ČR bude moci jmenovat svého zmocněnce do vedení firmy.
Čs vláda dále jednala o problému kořisti s orgány SSSR. Ačkoliv kořist ve formě výrobních podniků se zdála být v září 1945 vyřešena a sovětská strana si pochvalovala, že odvoz zbývajících schválených podniků probíhá dobře, byla zde otázka úhrady za odvezené suroviny, materiál, zabavené bankovní cennosti, zlato a práva k průmyslovým patentům. Dále byl nejasný osud několika tisíc železničních vagónů a asi 250 lokomotiv.
Obdobná byla situace v bankovním sektoru. Speciální oddíly RA obsadily už v průběhu bojů všechny Československé banky. Okamžitě bylo zabaveno 221,1 mil. korun, 2,5 mil. říšských marek, 8,7 miliónů maďarských pengö, 7,5 mil. v hodnotách cenných papírů atd. Bylo otevřeno přes 1500 soukromých sejfů, jejichž obsah byl bez evidence odvezen. Dále bylo z bank odvezeno blíže neurčené množství deposit, kufrů a balíků. Pracovníci bank se snažili škodám zabránit ale bezúspěšně. Během června 1945 se vládě podařila dohoda, že bude zbytek depozit prohlédnut, zda se tam nenachází majetek československých osob. Mnoho občanů Československa mělo ale německy znějící jméno a tak jim ani toto nebylo často umožněno.
Zvlášť obtížné bylo řešení majetku Národní banky československé. Trezory střežily od 17.5.1945 speciální jednotky RA a čs strana do nich neměla přístup. Veškerý později evidovaný majetek tam nalezený prohlásila sovětská strana za válečnou kořist. Šlo hlavně o cizí měny, 417 Kg zlata, 21 mil. marek, 5 mil pengö. Na Slovensku šlo o majetek bývalé Slovenské národní banky a to 413 Kg zlata, 548 Kg stříbra, 2,6 Kg platiny, 2,5 Kg kadmia, 19 balíků mincí a zahraniční měny v hodnotě zhruba 3 mil USD. Tyto cennosti ČS strana nikdy nedostala spět.
V září 1945 sovětská strana zakázala konečně, na základě neustálých stížností vlády ČR na neplnění dohod, vývoz kořisti z ČSR. Byla ustanovena komise, která měla odhadnout zůstatkovou cenu sovětské kořisti v ČSR a ta měla být uhrazena sovětskému svazu protihodnotou ale zůstat v ČSR. Dle údajů vlády šlo o podniky v hodnotě 7,5 mil USD a asi tisíc strojů v hodnotě cca 740 mil. korun. Do této ceny nebyla započtena cena podniků Siemens v hodnotě asi 17,5 mil USD. Dohadování o ceně podniků bylo dramatické. Například ocenění československé strany u podniků Záluží u Mostu na 400 mil korun bylo odmítnuto Moskvou jako urážka. Řešila se také možnost utvoření koncernu, do kterého by sovětská strana vložila své pohledávky z kořisti a o zisky z výroby by se dělila s českou stranou.
Další dohadování o kořisti trvalo prakticky celý rok a podobalo se handrkování na koňském trhu.
V polovině roku 1946 se však začala politická situace v Československu měnit. Komunisté vyhráli volby a obsadili většinu strategických míst ve vládě. Připravoval se finální útok na nedokonalou demokracii v ČSR. Komunisté si nemohli nadále dovolit, aby se jméno osvoboditele a velkého bratra všech Slovanů probíralo v otázkách kořisti u svého spojence. Předseda vlády Gottwald navštívil na vlastní žádost Stalina koncem července 1946 a osobně otázku sovětské kořisti probral. Na schůzi vlády 27.8.1946 Gottwald referoval, že „…velký přítel československého lidu“ Stalin upustil od všech svých dalších nároků na válečnou kořist v Československu a pouze vyslovil přání, abychom kompenzací dali SSSR do vlastnictví některé reprezentační budovy v Praze, Karlových Varech a Bratislavě….“. Některé oblasti průmyslu v ČSR si sice SSSR ponechal ve své naprosté pravomoci, (např. uranový průmysl) ale otázka kořisti byla víceméně ukončena. Nadále se eventuální „nerovnoměrné“ využívání Československých zdrojů nenazývalo „kořistí“ ale bratrskou spoluprácí.
Celkové náklady na osvobození sovětským svazem nejsou dosud vyčísleny. Do nákladů je nutno započítat ještě náklady na celý pobyt RA v Československu, který hradila čs strana (srovnat s nákladem na pobyt US Army která si hradila vše ze svých zdrojů). Veškeré dokumenty o nákladech RA v ČSR byly úmyslně zničeny, lze tedy pouze vycházet z dochovaného odhadu vlády ČSR z 31.10.45, který zní na zhruba 30 miliard korun. Určení celkových finančních nákladů na osvobození Sovětským svazem je zajímavé téma k dalšímu bádání pro profesionální historiky. K sovětské kořisti je také nutné připočíst celé území „Zakarpatské Ukrajiny“ která byla bez náhrady anektována se vším bohatstvím, obyvatelstvem a infrastrukturou.

Dalmátský dotek

Bylo stále ještě velké vedro, byť den se chýlil ke svému večernímu závěru, když z paluby bílé plachetnice seskočil na přístavní molo muž v tmavých brýlích a tričku střeleckého klubu. Říkejme mu Petr a byl to kapitán této lodi, která jednoho červencového dne zakotvila ve starobylém přístavu jednoho ostrova střední Dalmácie.

Plavba se skupinou přátel se chýlila ke konci a Petr měl dost opilecké společnosti, chtěl být chvíli sám, pokynul posádce popíjející na zádní palubě další z nekonečných zásob pivních plechovek a vyrazil pomalým krokem směrem ke starému městu. Únava z celodenní odpovědnosti při řízené obrovského plavidla kombinovaná s lehkou kocovinou a neustálým nedostatkem spánku po nepřerušované vlně večírků na lodi či zábavě v přístavních barech známých dalmatských letovisek, vyvolala v Petrovi pocit lehkého otupění. Toužil si dát ledovou kávu a pak dobrou večeři někde ve starobylé restauraci stranou turistického chaosu.
Možná to bylo způsobené zmíněnou únavou, možná vedrem ale cesta z jachtařského přístavu do starého města vyvolávala v Petrovi pocit nostalgie a smutku, který se stále stupňoval. Uvědomil si, že touto cestou šel před lety se svojí ženou, tehdy ještě přítelkyní po krátké známosti. Za touto zatáčkou bude skála, kde se drželi za ruce, agáve na kterou tehdy koukali má dnes mnohem více květů, u této sochy se fotili a se smíchem se honili. Petr cítil, jak se mu oči zalili vlhkostí a tmavé pilotní brýle si nasadil pevněji na kořen nosu. Petr míval svoji manželku moc rád a právě nyní se rozváděl. Támhle je balustráda, ty jejich fotky s rozzářenými očima budou ještě někde na přenosném disku, kam všechny společné obrázky po odstěhování manželky přesunul, aby mu nepřipomínaly krásné chvíle již minulé. Slz bylo stále více a Petr se je snažil vší silou potlačit, za nic na světě nechtěl, aby jeho, kapitána námořní plachetnice, někdo takto viděl.
V blízkosti centra starého města uhnul Petr do systému starých uliček ve snaze se vyhnout davu turistů hledajících místo, kde utratit své peníze. Po pár krocích se ocitl v malé ale hezky udržované zahradě, která končila schodištěm stoupajícím po svahu vzhůru. Zajímavé, pomyslil si Petr, navštívil toto městečko již několikrát a na tuto zahradu nikdy dříve nenarazil. Vypadala jako soukromá a tak se Petr chtěl nejdříve otočit a pomalu odejít, zvědavost však byla silnější. Pomalu vyšel schodištěm nahoru a ocitl se na malém náměstíčku mezi středověkými domy.
Pak zaslechl hudbu a zpěv, šel pomalu po zvuku, až zjistil, že plácek končí jakýmsi malým kostelem zjevně benátského stylu, kde právě probíhala bohoslužba. Zůstal stát a poslouchal ženský zpěv a tóny varhan. Modlitba byla ve starobylém slovanském jazyce, kterému Petr nerozuměl, ale uchvacovala ho monotónnost předříkávaného textu. Z ničeho nic z malých dveří, kterých si dříve ani nevšiml, vyšla drobná jeptiška v černém hábitu a zamířila si to přímo k němu. Petr téměř zkameněl, cítil provinění, že nezván vtrhl na evidentně soukromý prostor jakéhosi ženského řádu. Postava mířila přímo k němu, skoro jakoby ho očekávala. Petr si ale uvědomil, že nemohla vědět, zda tu někdo stojí, budova neměla naprosto žádná okna tímto směrem. Žena mezitím došla přímo k Petrovi a upřeně se na něj dívala, pak zvedla drobnou ruku a udělal mu malý křížek na čele, tak jak to dělala Petrova venkovská babička, když býval malý. V tomto okamžiku jakoby se něco zlomilo a Petrovy vyhrkly slzy, dal se do hlasitého pláče, celý svět se zakymácel a náhlou slabostí se mu podlomili nohy. Petr ve snaze udržet rovnováhu zavrávoral a poklesl na jedno koleno do vápencového štěrku a zůstal tak v polokleče s usedavým pláčem a slzami proudícími po jeho tvářích. V té chvíli mu bylo jedno, jestli ho někdo vidí, pláč by stejně nemohl zastavit, to věděl. Pokud by někdo výjev sledoval, viděl by statného opáleného muže klečet ve štěrku před drobnou ženou s její rukou na svém čele. Tento pohled sem ale jakoby zcela zapadal. Možná staré stěny okolo spatřily podobný obraz již několikrát dříve, možná právě zde klečel před mnoha lety stejně pyšný rytíř sražen na kolena drobnou ženou, možná.
Chvění jeho těla pomalu ustávalo a Petr se začínal znovu orientovat, těžce se zvedl opět na nohy a rozhlédl se. Nikdo kolem nebyl, drobná žena v černém odešla a vůbec nevěděl kam a kdy. Znovu se rozhlédl, zda zahlédne něco, co by mu potvrdilo, že se mu to celé nezdálo, byť vnitřně věděl, že ne. Ten pocit, který nyní měl, mu to naznačoval jasně. Jakoby z něho někdo sejmul břímě a Petr se mohl opět narovnat. Cítil se unaveně ale přesto neuvěřitelně svěže a klidně, snad velice vzdáleně se to podobalo pocitům po náročném fyzickém výkonu.
Petr pomalu sešel ze schodů, prošel zahradou a vyšel zpět do úzkých uliček starého města. Pokud by ho někdo sledoval v této osamělé části města, viděl by již jen podivnou postavu statného muže v tričku střeleckého klubu, vpředu snad umáčeném potem v tomto vedru, jak si krátce utírá oči pod tmavými brýlemi, podrážděné možná od prachu letního podvečera.

Kdo zničí Evropskou Unii?

Dnešní výročí a hlavně události na Ukrajině mně nutí se zamyslet nad samotnou podstatou existence Evropské unie. A každý, kdo sleduje současnou primitivně-diletantní roli Evropského společenství v tomto konfliktu se musí ptát, co by se stalo, pokud by podobné konflikty nastaly uvnitř EU. A jak došlo k tomu, že Unie, která vznikla s prvořadým cílem zabezpečit mírový ekonomický rozvoj Evropy, může naopak konflikt způsobit?

Jak máme očekávat případnou ochranu od společenství, jehož představitelé nejdříve odmítnou finanční pomoc Ukrajině, pak se na hradbách Majdanu vystřídá několik jejich tlučhubů, kteří vytvoří dojem, že celá síla EU stojí za demonstranty, aby se pak z rozpoutaného pekla se stovkami mrtvých potichu stáhla bez jakékoliv významné pomoci jako smrad nad hrncem? Co čekat od státního útvaru, jehož královsky a nadstandardně placení zastupitelé v době, kdy za jejich humny vypuká regulérní válka, tak se zabývají schvalováním směrnice, která zakáže v celém státním útvaru něco tak bezvýznamného jako jsou igelitové tašky?
Evropská unie má kořeny v poválečném vývoji v Evropě, v Evropském sdružení uhlí a oceli, kde se západní část kontinentálních evropských států po zkušenostech z II. sv. války (a nejen z ní, každý metr evropské země je nasáklý krví tisíce let válek a konfliktů) zavázala napříště ekonomicky spolupracovat místo spolu bojovat. Historie EU je dostatečně známá, aby bylo naprosto jasné, že šlo zejména o vytvoření svobodného ekonomického prostoru ve smyslu filosofie – státy které obchodují spolu neválčí. Prvotní záměr je dobrý a pro existenci Evropské civilizace naprosto nutný. A pro malé země jako ČR je funkční EU ve smyslu volné zóny obchodu a jednotné provázané bezpečnosti dokonce existenční minimum.
Bohužel nejen pro nás se projekt Evropské unie dostal do područí osob, které já nazývám „evropský kariérní byrokrat“. Tito politici jsou nevyhnutelným produktem stranického zastupiteského systému, kdy se k moci dostanou „technicky“ naprosto neschopní lidé ale zároveň osoby „politicky“ všehoschopní. Většinou vystřídali již několik často ideologicky protikladných stran čímž dokázali, že nemají jakýkoliv zásadní názor na cokoliv, mimo své politické kariéry. Ve své většině nikdy skutečně nepracovali, nic nevytvořili, jediná jejich aktivita je pouze vypracovaná schopnost sebepropagace a zákulisních čachrů.
Jelikož tyto osoby nemají žádný svůj názor na cokoliv a tento jsou schopni kdykoliv změnit jak se jim to hodí či jak kdo po nich chce, jsou zcela pod vlivem v současnosti nejsilnějšího politického proudu EU, což je jakýsi konglomerát primitivního populistického socialismu střiženého zelenomarxistickým fanatismem. Představitelé tohoto proudu možná stejně jako romantičtí komunisté chtějí všeobecné blaho a stejně jako nám známí bolševici to chtějí i za cenu byrokratického násilí – nadiktujeme vám dobro ve všech směrech i proti vám. Tato skupina silně využila demokratický deficit EU a silou prosazuje svoji představu o evropském (světovém) blahu, což je syntéza socialistického přerozdělování, řízení všehomožného, chránění každého i před sebou samým plus řadu ve svém důsledku škodlivých ekologických nesmyslů.
Zároveň ale současný hlavní politický proud žije v dávno překonaných představách sociálně-inženýrské ideologie, která se domnívá, že člověka lze předělat na dobrého ale představa dobrého člověka je jen to co si oni sami myslí. Každý jiný je pro ně „třídní“ nepřítel. Západní část EU – tzv. staré země žijící od 50tých let minulého století v blahobytu nemají proti takovémuto přetváření lidských duší obranné mechanismy. Oproti tomu země bývalého „reálného“ socialismu si „zatím“ dobře pamatují, že podobný pokus o předělání člověka zcela selhal. Místo vnímání názorů „méněcenných“ nových členů EU se však tempo schvalování ideologicky podbarvených nesmyslů pouze zrychlilo, aniž by se však řešily ty fundamentální problémy EU.
Proto do dnešního dne v podstatě neexistuje společná obranná politika EU, až na malé nefunkční jednotky neexistují společné vojenské síly schopné rychle reagovat na vnější ohrožení EU – což na pozadí současných událostí krásně komentoval bývalý náčelník Generálního štábu AČR Šedivý: „ Problém je, že na rozdíl od EU má Putin (Rusko) funkční jednotky rychlého nasazení a nebojí se jich použít“.
Evropští politici se místo vybudování společného obranného mechanismu věnují diktování jednotlivým zemím, jak se má jmenovat pomazánkové máslo, kolik vody má splachovat záchod a jaké zakřivení má mít importovaný banán. Místo odstraňování obchodních a podnikatelských bariér se věnují nařízení příbalového letáku ke každému rohlíku, zakazování obrázků dětí na obalech mléka pro děti či dvacetistránkové normy o provozu vysokozdvižných vozíků. Dle britské liberální koalice vydala EU od roku 2010 celkem 3 589 nových zákonů a regulací, jejichž anglická verze obsahuje 13 321 530 slov, přičemž přečtení tempem 300 slov za minutu při osmihodinové pracovní době by trvalo zkušenému právníku 92 dnů. Naprostá většina těchto zákonů je o nepodstatných věcech či o věcech, které by si mohly a měly státy regulovat případně samy.
Proč se tento produkt stranického systému věnuje radši organizování Gayparád či nařizování kvót pro ženy v orgánech soukromých společností? Protože na nic jiného mentálně nemá, rozumová kapacita těchto produktů dosahuje pouze zakřivení banánu a bohužel se projevuje všude, ve všech zemích tzv. západního civilizačního prostoru. Je totiž mnohem náročnější mít nějakou ideu a za ní bojovat, zejména pokud je to idea o společném mírovém soužití tolika národů Evropy a jeho následná ochrana. K tomu je třeba skutečné osobnosti a ne plytkého produktu politického marketingu.
Bohužel ta kvanta nesmyslných ideologických nařízení již podlamuje důvěru v EU nejen v České republice ale všude v Evropě. Spokojenost a souhlas s politikou EU je téměř všude nejnižší v historii. Stačí malá jiskra a v Evropě může vypuknout stejný požár jako na Ukrajině a nebude nikdo, kdo by byl vůbec schopný reagovat. Je pravděpodobné, že spolu s EU budou smeteny nejenom hloupé zákony o zákazu žárovek ale možná i samotná Česká republika.
Tím se dostávám k samotnému názvu svého článku. Pokud se občané nezmátoří, Evropskou unii zničí sama ta primitivní sebranka „evropských kariérních byrokratů“, která nedohlédne dál než na regulování obsahu stolice každého občana. Zničí tento, od iniciativy Jiřího z Poděbrad jedinečný projekt mírové spolupráce národů Evropy tím, že donutí jednoho každého občana EU věřit radši vůdcům typu Putina než svým vlastním schopnostem.
Co proti tomu dělat? O tom v dalších článcích. Základem je ale přímá volba představitelů EU, zavedení pravidel přímé demokracie a federalizace Evropy s tím, že na úrovni federace budou řešeny pouze naprosto esenciální záležitosti obrany, zahraničních vztahů a volného pohybu zboží a pracovních sil.

Zádušní mše aneb politické zamyšlení

Než začnu psát další řádky, dovolte mi prosím malé zamyšlení. Tento text jsem napsal právě v čase, kdy odešel první prezident České republiky Václav Havel a ani po třech letech nemusím nic měnit. Zádušní mše za tohoto politika byla velice působivý zážitek a domnívám se, že nikdo nemůže říci, že to byla „běžná“ událost. Naopak, při sledování všech okolností uctívání skonu tohoto významného člověka, při rozhovorech se známými i neznámými lidmi jsem zaregistroval jednu společnou okolnost či očekávání, které sdíleli více či méně všichni. Šlo o sdílený pocit, jakoby končila jedna éra lidstva, či minimálně alespoň jedna éra existence našeho středoevropského prostoru. Tento pocit, kdy něco končí, a my nevíme co bude následovat, vyjadřovali téměř bez výjimky všichni, s kterými jsem měl tu možnost, během tehdejších pohnutých chvil mluvit. Dovolte mi prosím na konci prvního odstavce mé práce vyjádřit svoji úctu Václavovi Havlovi, jako člověku, jehož život a postoje mají téměř až filosoficky-dějinný charakter a ačkoliv se možná ve spoustě věcí či názorů mýlil, není pochyb o tom, že vždy činil vše s ohledem na morálku vyšší princip lidství.

Ten pocit, který provázel konec roku 2011 má ale možná opravdu své opodstatnění. Stav společnosti nejen v České republice ale i ve světě dosáhl určité hranice. Nálady mezi obyvatelstvem jsou napnuté a na samé hranici klidného vývoje. Je cítit určité sociální a politické napětí, které se postupně neustále zvyšuje, tak jak negativní nálady způsobené rozčarováním z politiky a z finanční krize rostou. Celý rok 2011 byl provázen růstem společenské aktivity po celém světě. Vzpomeňme tzv. arabské jaro, které smetlo řadu autoritářských režimů v islámském světě, vzpomeňme na rozsáhlé občanské nepokoje v západním světě jako například hnutí „Occupy Wall Street“ zaměřené proti nemorálnosti zisků bankéřů, kteří dle aktivistů způsobili celosvětové finanční problémy. Vše má jedno společné a to je nespokojenost se stávajícím stave věcí veřejných a tedy zejména se současnou politikou.
Nespokojenost v tzv „západním světě“ má svůj zřetelný důvod a tím je prohlubující se finanční a tím pádem i navazující ekonomická krize. V posledních měsících či spíše letech se zdá, že světová finanční krize, která započala v USA, se přenesla do Evropy na krizi dluhovou, či jak někteří říkají, krizi jednotné měny EURo. Po téměř dokonaném (ale zatím neskončeném) krachu Řecka se neustále ohlašují krachy dalších zemí Evropské Unie. Ekonomové naznačili souvislost krize s jednotnou měnou a odpůrci EU již téměř oslavují pád EURa se slovy „já to přece říkal“ a vehementně útočí na celý proces evropské integrace. Konspirativní weby náboženských a ezoterických fanatiků již po celý rok pravidelně hlásí na každou neděli konec EURa a vyzývají své stoupence, aby nedávali peníze do bank a sbírali pouze EURobankovky série E, neboť dle zaručených zpráv z tajných organizací NWO, jen tyto jediné prý krizi přežijí. Světoví ekonomové se předhánějí v názorech na to, co tuto krizi způsobilo.
Já osobně se domnívám, že hlavní problém světové krize je v současnosti velice rozšířený fenomén předem plánovaného nezodpovědného jednání, zvaný „morální hazard“. „Morálním hazardem“ nazýváme cílené jednání, kdy následky nenese ten, kdo přijal špatné rozhodnutí ale někdo jiný. Bohužel současný celosvětový politicko-ekonomický systém k „morálnímu hazardu“ přímo nutí. Je to důsledek systémového selhání, kdy v řízení subjektu jsou lidé, kteří nenesou přímou zodpovědnost za výsledek své práce. Současný politik není zodpovědný za to, co jeho politika způsobila, maximální trest může být jeho opětovné nezvolení. Manažer dostatečně velké společnosti také většinou pouze odejde ze svého místa a často se zlatým padákem. Ani jeden však neztratí nic ze svého majetku.

V České republice se zdá, že nespokojenost s politickou reprezentací dosáhl taktéž svého vrcholu. Po nadějných volbách roku 2010 se zdálo, že bude ustanovena silná proreformní vláda, ale počáteční entuziasmus se změnil v obrovské rozčarování. Vládní koalice se téměř od počátku potácela v nejrůznějších skandálech a vzájemné rozpory vládních stran dosáhly téměř groteskního stádia. Nicméně současný politický stav v české republice je výsledkem déledobějšího fungování určitého systému.
Politicko-ekonomické rozložení moci je v ČR, jak je všeobecně známo, rozděleno již od dob opoziční smlouvy , kdy „staří ošlehaní hrdinové velké transformační války“ museli přepustit část vlivu „spokojeným a obtloustlým smluvně opozičním kabrňákům“ a to i z (do té doby) konkurenční strany. Následné období vlády levice se vyznačovalo relativně spokojenou spoluprací mezi oběma tábory a dělbou moci. Na venek to sice občas zajiskřilo, ale v pozadí vše klapalo jak má a finance proudily oběma směry dle dohodnutého klíče. Je obrovské množství indicií, že podnikatelský sektor, který chtěl získat nějakou státní zakázku, si zavazoval obě hlavní velké politické strany. Toto relativně dlouhé období bylo narušeno až nástupem dvou nových dravých skupin zevnitř obou velkých stran (ODS a ČSSD), kterým nestačilo domluvené status quo a které chtěly postupně tvrdým a nekompromisním způsobem ovládnout celý politicko-ekonomický komplex.
Obě tyto skupiny se navenek prezentovaly jednoduchými, ale agresivně-primitivními vůdci. S nimi přišly do relativně pokojného businessu i agresivní podnikatelské skupiny především z regiónů. Stará garda, která se do té doby cítila nedotknutelná, byla postupně nucena přepouštět vliv těmto skupinám. Stabilita do té doby zajištěná se začala hroutit a nenasytnost obou skupin způsobila i venkovní nestabilitu systému, neboť obě skupiny začali proti sobě používat mocenské prostředky státní moci, což vedlo k provalení nejrůznějších skandálů a ke zvyšování znechucenosti občanů z politiky. Naštěstí se staré gardě podařilo částečně obnovit rovnováhu likvidací nejnažranějších skupin a zapojením ostatních do systému, byť si staří museli zřejmě lecos odepřít. Zdálo se, že se systém podaří nakonec stabilizovat.
Bohužel oslabení obou mocenských center, jejich neschopnost zajistit stabilitu a především totální omezení podnikatelských příležitostí mimo okruh zasvěcených, vyvolal dvě základní reakce. První byl vznik třetího ekonomicko-politického bloku, který nyní aspiruje na vedoucí pozici na pravém politickém spektru. Tím druhým bylo spojení nespokojených podnikatelů se skupinou mladých lidí a komunálních politiků. Průnik nových subjektů do zavedeného systému znamenal vyostření konfliktů mezi těmito subjekty. Na jedné straně se díky novým politikům v systému začaly konečně odhalovat a vyšetřovat ekonomické delikty z let minulých a na straně druhé, řada těchto nových politiků chtěla za svůj podíl na politické moci i moc ekonomickou. To vyvolalo přirozeně konfliktní situace mezi nejrůznějšími mocenskými centry a soupeření na všech stranách politického spektra. Nesourodý slepenec navzájem protikladně působících ideí plus díky soupeření neustále se valící medializovaný řetěz nejrůznějších korupčních a kriminálněpolitických kauz vytvořil zatím největší pocit znechucení s politikou, jaký Česká republika za posledních 20 let poznala.
Za současnou situaci, byť to zní paradoxně, je třeba poděkovat. Byl totiž odkryt do té doby sice tušený ale nikdy dříve v takové míře nemedializovaný základní problém tzv. zastupitelské demokracie. Byl odkryt systém, který parazituje na základech současného demokratického systému. Nikdy dříve jsme neměli možnost sledovat hloubku propojení nejrůznějších ekonomických subjektů na orgány zastupitelské demokracie. Zdá se, že současný demokratický zastupitel, nemá téměř nic společného s reprezentací zájmů svých voličů. Celý systém je dokonale manipulován vlivovými skupinami a pevně provázán na ekonomické zájmy několika skupin.
Volič je od počátku tzv. demokratického procesu cíleně manipulován až téměř vědeckými metodami profesionálních mediálních a Public Relation (PR) agentur či profesionálních mediálních poradců. Každá strana se snaží do reklamy investovanými vysokými částkami získat na svoji stranu naivního voliče předvedením nereálných slibů či mediální manipulací. Předvolební boj se v současnosti spíše podobá prodeji určitého výrobku či služby než nabízením politických idejí. Kandidát na zastupitele či poslance musí být členem určité strany, zde je vybírán nikoliv dle svých schopností ale zejména a za prvé kvůli své loajalitě přičemž lákadlem můžou být známé tváře buďto populárních politiků či umělců – tito pak působí jako placení herci jako lákadlo na voliče. Pokud je kandidát zvolen, nemá většinou šanci na samostatnou práci. Díky systémům stranické práce např. tzv. klubů, je většina hlasování předem domluvena dle stranického klíče, který určuje povětšinou vedení. Klíčové hlasování například u důležitých zákonů je předjednána mezi vedením příslušných stran a tzv. lobbisty, což jsou styčné osoby mezi politiky a ekonomickými subjekty. Ekonomický subjekt se snaží ovlivnit zákony ve svůj prospěch a za to poskytne příslušné straně finanční podporu na práci a volební kampaň. Kruh se uzavírá.
Jiné než předem vybrané osoby se do tohoto systému nemají šanci dostat. Kandidátky stran jsou schvalovány vedením a to na volitelná místa umísťuje pouze loajální a zainteresované kandidáty. Díky stranickému systému nemá šanci žádný menší subjekt bez finančního zázemí. Pokud se do tohoto zavedeného kruhu přeze všechno dostane nějaký outsider, je nejdříve vystaven pokusu o zkorumpování. Je mu nabídnuta dobře placená funkce s minimem práce případně placené členství v nějaké správní radě státního podniku. Pokud je tento zastupitel i po tom neústupný a placené funkce výměnou za loajálnost odmítne, je vystaven denunciační kampani a očerňování za použití široké škály mediálních a zpravodajských prostředků (v některých případech i za využití státních orgánů pod kontrolou té které politické strany) což po většině končí buďto likvidací jeho dobré pověsti (a jeho odstoupením) či v závažnějších případech i jeho kriminalizací či finanční likvidací. Systém je tak propracovaný a nejrůznější subjekty jsou zainteresovány na jeho fungování, že není téměř možné se mu vyhnout.
Další činností této klientelistické organizace je rozdělování státních zakázek a umisťování svých osob na klíčová místa ve státní správě. Napojený ekonomický subjekt (v nemalém počtu případů je vlastněný významným členem té které politické strany přes prostředníky či akcie na doručitele) získá za pomoci klíčových osob ve státní správě státní zakázku za předem připravenou cenu, která je o desítky procent předražené oproti reálné ceně. Určité procento ze zisku pak ekonomický subjekt převede na černá konta příslušné strany, která je využije opět na financování svého aparátu a na financování předvolební kampaně.
Propojení ekonomické a politické moci již dosáhlo díky selhání zastupitelské demokracie tak obrovského rozsahu, že je možné hovořit o vytvoření nové společenské vrstvy, která profituje na tomto propojení. Existují specializované firmy, které za příslušný obnos (provizi) zprostředkují téměř cokoliv ve vztahu ke státní správě. Je možné například získat jakékoliv povolení či naopak konkurenci povolení znemožnit, je možné zajistit změnu zákonů tak aby byly výhodné pro platící subjekt, je možné ovlivnit trestní a soudní řízení s cílem někoho ochránit před trestní odpovědností či někoho jiného trestní odpovědnosti vystavit a tak ho odstranit. Tyto firmy či osoby jsou již téměř nezávislé na tom, které konkrétní strana je zrovna u moci, neboť mají svůj vliv rozprostřený v celém politickém spektru. Jediný problém tak může nastat, když se k moci dostane subjekt, který není příslušným způsobem navázán, což se řeší rozbitím tohoto subjektu a zkorumpováním pozůstalých členů.
V tomto současném politickém systému nejde již v žádném případě o politické idee. Jde pouze o ekonomicko-politickou moc. Proto je možné sledovat zdánlivě nepochopitelné názorové obraty, které neodpovídají politickému zaměření té které strany. Taktéž je možno vysledovat, že mimo určitých populistických činů (jako například zvýšení některých dávek či naopak snížení některých daní) nedochází k žádné radikálnější změně fungování systému, ať už vyhraje jakákoliv z univerzálních stran z jakéhokoliv politického spektra. Jednoduše systém ve své podstatě vyhovuje všem (s vyjímkou občanů ovšem).
Výše popsaný systém poměrně dobře dokumentuje fungování tzv. zastupitelské demokracie v téměř všech státech tzv. západu (země s kratší či neexistující demokratickou tradicí nebudu ani zmiňovat). Existují samozřejmě místní odchylky, někde se snaží udržovat zdání demokracie lépe, jinde se o to skoro již ani nesnaží. Fungování v autoritativních režimech či v diktaturách ponechám stranou, tam by byli rádi občané i za klientelistickou demokracii popisovaného typu, neboť nemají ani ekonomické svobody ani svobody občanské, které západní svět stále více či méně dodržuje.
Vidíme tedy naprosté selhání systému zastupitelské demokracie a to dříve či později téměř všude, kde byla zavedena. Výsledkem je nejen odtržení občanů od politiky a faktická nemožnost ovlivňovat věci veřejné ale též i ekonomická selhání a nefunkčnost současného preferovaného sociálně-tržního modelu ekonomiky. Selhávání zastupitelské demokracie totiž způsobuje selhávání a deformaci tržního principu ekonomiky. Nejen že podstatná část ekonomiky zejména té interagující se státem je postavena na zcela jiných ekonomických principech (což se samozřejmě přenáší i do sféry privátní) ale dochází k obrovskému zneužívání prostředků ze státního rozpočtu. Dle některých údajů dochází v České republice ročně ke ztrátě až 150 miliard kvůli předražení státních zakázek díky korupci. Předražení zakázek je však jen jedna část korupce, přímé úplatky pak další. Korupční klima houstne a míra vnímání korupce oproti roku 2006 vzrostla o 12 %. Většina obyvatel a zejména podnikatelů si myslí, že žádná firma nezíská veřejnou zakázku bez úplatku. Podle odborných odhadů částka vyplacená na přímé úplatky v ČR přesahuje 40 miliard korun ročně, což odpovídá zhruba 2 % HDP .
Podobná situace je dle všeho i v dalších zemích. Ačkoli na ekonomický růst působí samozřejmě mnoho faktorů, může jej korupce vážně poškodit, zejména pak dostane-li se do stádia tzv. nekontrolovatelné systematické korupce. Existuje silná korelace mezi vývojem HDP na hlavu a korupcí, jak dokazuje mnoho studií o dopadech korupčního jednání. Existuje zde víceméně shoda, že korupce má na růst negativní dopad – zhoršení o jeden bod na škále 0 – 10 vede přibližně k poklesu HDP na hlavu až o 2 % .
Ekonomické náklady selhání zastupitelské demokracie jsou jen jedna, sice výrazně vnímaná ale nikoliv ta nejzávažnější položka selhávání celého demokratického systému. Nejhorší důsledek tohoto selhání systému zastupitelské demokracie je naprostá ztráta důvěry občanů v politiku a v politiky všeobecně. Výsledkem je pak nejen narůstání společenských problémů a negativního chování v celé společnosti ale ve svém konci pak volání po vládě silné ruky a s tím možné riziko zániku celého demokratického systému.
Jak z tohoto ven? Je možné zachránit demokracii a s tím i samotnou existenci naší kultury? Řešení existuje a je známo již téměř celou existenci lidstva. Jedná se o přímé zapojení občanů do řízení své země a své společnosti. Toto řešení znamená přetvoření současné zastupitelské demokracie na demokratický systém, kde budou občané rozhodovat sami za sebe a bez toho aby delegovali svoje rozhodování na někoho jiného.
Takový systém se nazývá přímá demokracie. "Démos" v řečtině znamená "společenství" a "Kratos" ("moc") znamená " rozhodování o druhých". "Démos-kratia" tedy ve starořečtině znamená "společné síly" neboli ve volném výkladu "všichni občané rozhodují o všem". Takový systém již prokazatelně existoval ve starověkých Aténách před asi 2500 lety a trval přibližně 200 let. V minulosti nebylo technicky možné, aby miliony občanů aplikovali přímou demokracii, neboť neexistovala možnost a prostředky k tomu, aby miliony občanů mohli navrhnout, projednat a hlasovat o politických návrzích a následně přiměřeně rychle spočítat hlasy. Proto se většina lidí při obnově novodobé demokracie shodla, že několik málo jejich zvolených zástupců bude rozhodovat za všechny občany. Těchto pár lidí si ale následně uzurpovalo politickou moc, zatímco většině občanů byla tato odpírána.

Bránit se či nebránit (Mnichov 1938)

Blíží se neslavné výročí, na které se dnes už moc nevzpomíná. Prošel jsem starý archiv článků a jeden bych dnes zveřejnil, nemusím na něm i po cca 12 letech nic měnit. Byla to reakce na většinový názor v jakési diskuzi, že tehdejší prezident Beneš udělal správně, když se vzdal.

Bránit se či nebránit, tato otázka má pro Čechy mnohem hlubší význam než by se mohlo zdát. Tady nejde jen o případné ztráty, ale hlavně má filozofický podtext. Mně tento problém už dlouho zajímá, protože se táhne dějinami Čech skoro odnepaměti a ovlivňuje osud miliónů lidí. Jak je to důležitá otázka je vidět i na příspěvcích v této rubrice. Strašně moc mně mrzí, že se až na pár jedinců se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten bránit svoji vlast. Svoboda se přece nadá zredukovat pouze na žraní, spaní a souložení. Opravdu je vidět, že ty dlouhé roky nesvobody se podepsaly na charakteru českého obyvatelstva, radši akceptuje nadvládu kohokoliv, pokud bude alespoň mrzky přežívat.
Představte si situaci: bydlíte s rodinou a malými dětmi na samotě a kolem je nepřátelský les. Z venku se dobývají zločinci, nevíte přesně kolik jich je. Jste ozbrojen dobrou pistolí ale pistole mají i útočníci. Voláte o pomoc telefonem policii, ta vám řekne, že nemohou přijet ale možná pošlou jednoho příslušníka na kole na pomoc. Jak se zachováte? Při obraně můžete být zastřelen ale pokud jste trochu trénovali můžete zabít i nějaké útočníky, možná tak zachráníte alespoň sousedy. Často se také stane, že pokud se razantně bráníte, útočník se zalekne a uteče, nicméně může se také ještě více rozzuřit. Útočníci slibují, že pokud se vzdáte bez boje, pouze vás okradou a pak nechají na pokoji, ale věřte jim. Pokud se vzdáte, vydáte se útočníkovi na milost, kdo použije zbraně k získání jakýchkoliv výhod, obyčejně totiž nedodržuje žádné sliby. Budete se koukat jak je vaše manželka znásilněná, vás zbijí a poníží před očima vašich dětí a ty děti vám pak, pokud tedy přežijí, už nikdy nezapomenou, že museli sloužit násilníkům. Přežijete ale navždy opovrhován rodinou. Můžete si ale taktéž zlepšit situaci, že útočníkovi nastavíte zadek, třeba má homosexuální sklony a tím si ho udobříte a přežijete. Pokud se ale budete bránit, máte také vždy naději, že střelbu uslyší soused, který vás sice nemá rád ale pocit, že se bráníte sám, mu nedá a přijde na pomoc a možná, že i ten policista na cestě až uvidí, že jste sám proti přesile, zavolá zásahovou jednotku. Ale i kdyby bylo nejhůř, zaměstnáte útočníky tak, že alespoň vaše děti utečou zadním východem a přežijí.
V roce 1938 jsme se měli bránit, většina národa chtěla, ale neměla nikoho, kdo by národ vedl. Většina politiků tehdy myslela pouze na svůj prospěch (zkuste si stejnou situaci představit dnes a nic se nezmění). Vyhlídky byly neradostné, realistická doba obrany byla několika vojenskými odborníky odhadnuta na 4 až 16 týdnů. Rusko by asi poslalo podporu stejnou jako do Španělska a většina Evropy byla zpočátku proti nám, jako válečným štváčům (taková byla propaganda). Ale dnes je známo, že opravdu existovala skupina generálů, která byla rozhodnuta Hitlera při prvních větších ztrátách svrhnout, dějiny by se vyvíjely jinak. Ano spousta obránců by zahynula ale jako hrdinové a ne jako hnůj v nacistických táborech. Beneš byl opravdu dle mého názoru dobrý úředník ale zbabělec (viz. jeho role v poválečné vývoji v Československu) a nemohu akceptovat výklad, že vydat se na milost agresorovi je těžší než obrana. V knize P. Drtiny – ‚Československo můj osud‘ se Beneš zbaběle vymlouvá na armádu, že v ní údajně nebyl ani jeden schopný velitel ale přitom byl za ní politicky zodpovědný. Alespoň těm Polákům na koních bychom se ale ubránili. Mnichov nebyl ještě přímý útok na ČSR, avšak jeho důsledky byly absolutně katastrofální. Udělal z Čechů pouze stíny a započal neslavnou kolaboraci obyvatelstva s kýmkoliv, kdo zrovna vládl. Jak jinak by bylo možné, že ještě za druhé republiky odešlo cca 300 000 Čechoslováků dobrovolně na práci do říše a Hitler pak dostal v Březnu 1939 darem kvalitní výzbroj a výkonné strojírenství pro svoji válečnou výrobu? Šlo přece alespoň vojenské piloty nechat přelétnout a jinou výzbroj zničit. Získání vojenského potenciálu ČSR zdarma upevnilo Hitlerovu pozici jako nikdy dříve a urychlilo vojenské operace 3tí říše o min. 2 roky. Malé uspokojení nám přinese skutečnost, že jako odplatu za postoj Francie k Mnichovu o necelé dva roky později projížděly československé tanky (s německou posádkou) okupovanou Paříží. K masivním čistkám českého obyvatelstva nedošlo pouze dočasně, protože protektorátní výroba byla pro Němce velice důležitá. Jak si taky české dělnictvo pochvalovalo výhody, které od okupační správy dostali. A když čtete knihy domácího odboje, zjistíte, že málokdy se podařilo zničit odbojové skupiny díky práci bezpečnostních složek, většinou je totiž někdo práskl za říšské marky. Nikdy se nemohu smířit s tím, že i dnes jsou Češi považováni za národ, který se nechce bránit a dle toho je s námi také jednáno. A pamatujte, člověk, který se nebrání si nezasluhuje svobodu – to platí pořád.
Toliko starý příspěvek a ještě krátce do přítomnosti. Blíží se prezidentské volby ale kdo z nás se zamyslí nad tím, že prezident je vrchní velitel české armády? Představte si jednotlivé kandidáty, jak dávají povel k obraně republiky a máte jisté vodítko. Že to není aktuální, nikdo nás neohrožuje? To si lidé v roce 1935 mysleli také.

Přímá demokracie – staronový politický systém blízké budoucnosti II

Níže se pokusím shrnout „reálné“ možnosti implementace přímé demokracie v České republice. Jedná se o soubor pravidel, které by umožnily získat občanům České republiky kontrolu nad věcmi veřejnými a to při kombinaci jistých prvků demokracie zastupitelské v některých oblastech.

http://mrkameika.blogspot.cz

Přímá demokracie na celostátní úrovni

Začněme tím nejdůležitějším, implementací přímé demokracie na celostátní vrcholné úrovni. Základem je opět iniciativa a referendum a to zejména při změnách ústavy, ale i další legislativy. Zároveň v souladu s názorem odborné veřejnosti nedojde k futuristickému kompletnímu nahrazení demokracie zastupitelské, ale k její podstatné redukci, reformaci a doplnění.
Před návrhem jednotlivých prvků přímé demokracie bych navrhl formu technického provedení hlasování. Veškeré hlasování bude probíhat technikou internetového hlasování. Každý občan bude vybaven elektronickým občanským průkazem (e-ID) ve formě čipové karty (smart card) a na čipu bude mít uložen digitální certifikát s příslušnými klíči. Při samotném hlasování zasune svůj průkaz do čtečky čipových karet připojené k počítači, připojí se na hlasovací stránku (server provozovaný např. ministerstvem vnitra) a po autentizaci (může být například požadováno zadání PINu) bude mít možnost zvolit typ hlasování a kliknout na svoji volbu. Po odvolení obdrží potvrzení, kde bude vygenerován speciální unikátní kód (UID) každého hlasování a jeho volba. Volič si bude moci po skončení hlasování prověřit započtení hlasu na seznamu, který bude následně zveřejněn na volebním serveru a bude obsahovat výše zmíněný anonymní kód a započtený hlas. Tento systém bude využíván pro hlasování nejen na celostátní úrovni, ale zpřístupněn i na úrovních krajských a obecních. Obdobný systém bude též využíván pro iniciativní a petiční činnost, vložit petici bude možné po nasbírání určitého minimálního počtu hlasů, aby byla zajištěna ochrana proti zneužívání a nepřehlednosti. Obecně řečeno, návrh celého systému musí dbát na ergonomii a přehlednost, nepřehledné hlasovací rozhraní může vést k neochotě lidí vůbec hlasovat.
Znevýhodnění občané (invalidé, v domově důchodců, sociálně slabí bez internetu či počítače) budou mít k dispozici volební terminály (kiosky či počítače s možností internetové volby) na každém obecním úřadě či ve veřejných institucích jako jsou knihovny, vybrané úřady, domovy důchodců, školy apod. Sociální pracovníci budou mít k dispozici přenosné volební počítače pro osoby bez možností pohybu.

Navrhuji tedy zavést následující prvky přímé demokracie (návrhy k diskuzi):

1. Možnost změny ústavy pouze referendem (mandatorním) na návrh prezidenta, parlamentu (poslanců), případně též předsedy vlády. Bude ale umožněno i fakultativní referendum o úpravě ústavy na základě požadavku občanské iniciativy, pokud o to požádá významný počet voličů (mezi 5-10%). Souhlas se změnou ústavy by měl být v referendu nadpoloviční většinou z minimálně poloviny registrovaných voličů.
2. Navrhovat zákony by mimo vlády (prezidenta) či parlamentu mohla i veřejnost. V internetovém hlasování by voliči schvalovali veškeré předkládané zákony. Obdobná pravidla, jako při změnách ústavy, by měla platit i při legislativních návrzích, pouze quórum k vyvolání legislativního referenda a schválení návrhu by mělo být přirozeně nižší – měla by stačit iniciativa o 1% registrovaných voličů a souhlas prosté většiny. Návrhy vypracované veřejností a opatřené dostatečným počtem podpisů by byly předány odbornému legislativnímu orgánu k posouzení či případné úpravě a pak schvalovány referendem s možností protinávrhu (pro vyvolání protinávrhu by platila stejná pravidla jako pro vyvolání samotného referenda).
3. Záležitostí, o kterých by nesmělo být hlasováno v referendu, by mělo být co nejméně (byly by uvedeny v ústavě). Jednalo by se zejména o problematiku obrany, omezení lidských práv ostatních lidí, případně daňové záležitosti na státní úrovni (například mimo rámec určitého rozmezí). Tyto problémy by řešil redukovaný parlament (jedna komora) neplacených zastupitelů volených většinovým systémem v jednomandátových obvodech z kandidátů z řad jednotlivců, občanských sdružení či politických stran. Parlament by měl výhradní pravomoc při schvalování nižších právních předpisů, jako jsou vyhlášky apod.
4. Hlavou státu by byl přímo volený prezident s pravomocemi prezidentského systému (sám by si zformoval vládu). Prezident by byl odvolatelný za určitých podmínek veřejným hlasováním (tzv. recall) a to buďto automaticky vyvolaným (pokud by porušil ústavu či zákony) anebo max. jednou za rok na základě žádosti občanské iniciativy 1% oprávněných voličů.
5. Přímo volení by byli též další klíčoví funkcionáři mimo samotnou vládu (např. policejní ředitel, ředitelé kontrolního úřadu apod.). Tito představitelé by byli odvolatelní recallem vyvolaným iniciativou minimálně 12% z počtu voličů, kterými byl předmětný úředník zvolen. Recall by mohl být vyvolán pouze jedenkrát do roka, nejdříve rok po zvolení funkcionáře do úřadu.
6. Ústavní soud by měl možnost na vyzvání každé referendum přezkoumat během 30 dní před jeho vyhlášením.

Každý návrh bude na hlasovacím serveru zveřejněn po určitou dobu (např. 30 dní) a tak bude mít každý občan dostatek času podílet se na přímé demokracii, i pokud navštíví volební stránky např. jen jednou týdně.

Přímá demokracie na lokální úrovni

Implementace přímé demokracie v České republice na obecní a krajské úrovni je mnohem jednodušší než na úrovni celostátní. Pokud se podíváme na systém fungování obecních zastupitelstev, je možné je již dnes za určitých podmínek téměř úplně nahradit demokracií přímou.
Zde jsou mé návrhy pro obce a kraje:

1. Zastupitelstva obcí a krajů jsou zcela či částečně zrušena, na jejich práci není nic, co by okamžitě nemohli vykonávat obyvatelé sami pomocí internetového hlasování. Veřejná zasedání zastupitelstva, konaná průměrně jednou za dva měsíce, jsou plně nahrazena referendy. Vedení obce je pouze povinno připravit podklady k tomuto hlasování a výsledkem se následně řídit. Rozsah hlasování je zcela obdobný jako problematika nyní projednávána na veřejných schůzích.
2. Starosta obce (hejtman kraje) je volen občany v přímé volbě z kandidátních listin vzešlých z primárního hlasování o všech případných zájemcích na tento post. Kandidovat a nominovat se do primárních voleb může každý občan, který má v místě trvalé bydliště. Do přímé volby postupuje deset (v krajských volbách dvacet) kandidátů s nejvyšším počtem hlasů. Kandidát, který dostane v přímé volbě nejvyšší počet hlasů je zvolen starostou (hejtmanem), další dva (a více dle velikosti obce či kraje) v pořadí jsou zvoleni místostarosty (zástupci hejtmana). Občané též v přímé volbě určí, zda tito zvolení představitelé obce budou placeni či ne (plat nechť je určován jednotně a odvozuje se od rozpočtu obce a jejího hospodaření). Tito představitelé mohou být občany odvolání recallem, který se koná tehdy, pokud minimálně 12% z počtu občanů, kterými byli původně zvoleni, vyjádří podpisem iniciativy nespokojenost s jejich prací. Recall je možný provést jednou za rok, nejdříve však 12 měsíců po zvolení odvolávaných představitelů.
3. Bod 2. platí i pro vedoucí pracovníky obecních orgánů jako je obecní policie, městské, veřejné či všeobecně prospěšné společnosti (ředitelé), kde není nutná specifická odbornost, či které nepodléhají zákonu o veřejné službě.
4. Legislativu v kompetenci obcí či krajů schvalují mandatorně jejich obyvatelé taktéž v internetovém hlasování prostou většinou hlasů. Občané mohou podávat vlastní legislativní návrhy či požadavky, které by zavazovaly vedení obce nějakým způsobem jednat (například zavázat vedení obce k činnosti vedoucí k výstavbě kanalizace apod.), pokud vytvoří iniciativu s minimálním počtem 1% oprávněných voličů. Z možností úkolovat referendem přímo představitele obce by měly být ohleduplně vybrány případy, které by nebyly vhodné, případně jmenovat v zákoně implicitně ty, kde to možné bude. Nevhodným používáním by totiž mohlo dojít k protichůdným návrhům (například jedno referendum by požadovala po starostovi zajistit výstavbu např. silnice, jiné by ho závazně vyzývalo, aby tak nečinil).
5. V případech, kdy bude nutné náročnější projednávání problémů či bude rozhodováno o problémech, které nelze vyřešit internetovým hlasováním (typickým příkladem je projednávání územních plánů a výstavby všeobecně), budou vytvořeny občanské komise. Pokud se občané nedohodnou na svých zástupcích (například bude jich příliš mnoho), budou členové komisí vybráni losem. Výsledek práce občanských komisí, nejlépe ve variantách (s odůvodněním), bude předložen voličům v referendu. Součástí zejména územního plánování musí být naprosto jednoznačně vytvořená pravidla. Regulace výstavby musí být prováděna obecně a nepřímou cestou pomocí územních a regulačních plánů vytvořených za výše zmíněné participace veřejnosti. Nelze dopustit zneužívání referend k tomu, aby bylo možné, například na již v územním plánu schválené lokalitě, selektivně hlasovat o právech jednotlivých osob něco postavit apod.

Součástí pravidel musí být samozřejmě funkční právní stát umožňující sporné případy rychle posoudit soudem. S legislativou přijatou referendem by se mělo zacházet stejně jako s legislativou přijatou současným procesem, tedy musí existovat možnost pro osoby dotčené obrátit se na soud k prověření, zda zásah do jejich práv nepřekračuje určitou mez.
Výše zmíněné návrhy je nutno považovat za maximalistické, byť stoupenci radikálních forem přímé demokracie mohou mít námitky, že je zde částečně, byť v omezené podobě ponechána jakási forma demokracie zastupitelské. Domnívám se ale, že pro současný stupeň historických zkušeností, zejména v prostoru naší České republiky, je i sada výše zmíněných návrhů poměrně radikální.

Postup implementace přímé demokracie.

Teoretický návrh prvků přímé demokracie je věc jedna, jejich praktické zakomponování do českého právního řádu věc druhá. Jak dále postupovat?
V první řadě by výše zmíněné návrhy měly být předloženy široké diskuzi a následně v akceptovatelné formě upraveny do parafovaného znění. Pak jsou v zásadě možné dva způsoby přijetí přímé demokracie:

1. Pokud se najde ústavní většina dostatečně přesvědčených a „osvícených“ poslanců, je možné přijmout modifikovanou ústavu plus sadu základních zákonů a po nabytí právní moci přeměnit demokracii zastupitelskou na demokracii přímou. To by bylo ale příliš jednoduché a každý asi tuší, že v našich podmínkách nerealizovatelné, stačí se podívat na přístup klíčových politických sil k celostátnímu referendu.
2. Postupné, pomalé a asi i bolestivé přijímání reformních zákonů, až se budou moci iniciativy chopit sami občané.

Jakákoliv politická síla, podporující přímou demokracii, bude muset minimálně v České republice počítat s aplikováním pouze bodu 2. Tedy půjde o náročný a zdlouhavý proces hledání koncensu a přijímání jednoho zákona postupně za druhým.
Jako klíčový a první krok považuji přijmutí ústavního zákona upravující konání celostátního závazného referenda v životaschopné podobě. Zejména proces vlastní iniciativy vedoucí k vyhlášení tohoto referenda je klíčový – referendum vypsané či schválené zákonodárným sborem nepovažuji za implementaci přímé demokracie, ale pouze za určitý pokus o populistický plebiscit. Praktické zkušenosti z pořádání těchto závazných referend a iniciativ budou pak milníkem k rozšiřování přímé demokracie v dalších oblastech.
Zejména na lokální a obecní úrovni je možné postoupit s referendem možná i dříve než s tím celostátním. Nemusely by být takové obavy z novelizací příslušných zákonů směrem k snižování požadovaných kvót pro závaznost či vyhlášení obecních či krajských referend. Rozšíření možností o čem hlasovat, je další krok pozitivním směr.
Důležitým krokem bude připravit infrastrukturu státní správy k realizaci internetových voleb. Estonsko může jít příkladem, byť vláda ČR propásla možnost plošného zavedení elektronických občanských průkazů. V původním návrhu zákona o občanských průkazech bylo zakotveno vydávání pouze průkazu s čipem, tedy průkazu potencionálně vhodného pro implementaci internetového hlasování po vzoru Estonska. I přes odpor odborníků bylo ale ve finální verzi zákona stanoveno, že z úsporných důvodů se budou vydávat od 1. 1. 2012 verze občanských průkazů dvě. Jedna verze bez čipu (jen plastová kartička jako doposud) a jedna verze s čipem (E-ID) zpoplatněna ale poměrně vysokým správním poplatkem. Odborníci poukazovali, že úspory budou minimální (úspora získaná levnějším OP bez čipu je negována dvojí agendou), ale zpoplatnění elektronické verze povede k tomu, že ho nikdo nebude požadovat a tudíž ani nikdo nebude vyvíjet aplikace pro tento typ. V budoucnosti bude tedy nutné implicitně vydávat jenom e-ID a to bez poplatku, jinak nikdy nedojde k masivnímu rozšíření elektronických OP nutných pro realizování projektu internetových voleb.
V této fázi bude pak možné přijmout zákon umožňující nejen legislativní referendum, ale i příslušnou iniciativu, která povede k možnosti, aby občané sami mohli navrhnout změnu či přijetí nějakého zákona či ústavy pomocí celostátního referenda. Toto bude klíčový krok, neboť pokud se podaří toto schválit, politici či konzervativní síly nebudou mít pak možnost implementaci přímé demokracie bránit, pokud se tak občané rozhodnou pro její přijetí. Já se dokonce domnívám, že k přijetí klíčových zákonů a změn ústavy k přeměně demokracie zastupitelské na přímou je referendum a souhlas všech voličů přímo nezbytný. Tímto tedy dostanou občané možnost sami přímou demokracii dále prohlubovat rychleji či pomaleji.
Opravdový význam pak dostane termín přímá demokracii až v případě, pokud dojde ke spojení výše uvedené možnosti přímo iniciovat legislativní změny a možnosti rychle a bezpečně volit přes internet. Aby se došlo až k tomuto bodu, bude nutná dlouhá a náročná práce. Musí dojít k nárůstu propagace prvků přímé demokracie a do pozic umožňujících prosazovat legislativní změny se musí dostat osoby, které ve spolupráci s veřejností připraví a prosadí postupné změny. Bude nutná spolupráce všech subjektů podporující přímou demokracii, byť mezi nimi jsou jinak zásadní názorové rozdíly – občané si nakonec sami rozhodnou, jakou konkrétně implementaci přímé demokracie (a jestli vůbec) chtějí – pokud dostanou tu možnost.