Přímá demokracie – staronový politický systém blízké budoucnosti II

Níže se pokusím shrnout „reálné“ možnosti implementace přímé demokracie v České republice. Jedná se o soubor pravidel, které by umožnily získat občanům České republiky kontrolu nad věcmi veřejnými a to při kombinaci jistých prvků demokracie zastupitelské v některých oblastech.

http://mrkameika.blogspot.cz

Přímá demokracie na celostátní úrovni

Začněme tím nejdůležitějším, implementací přímé demokracie na celostátní vrcholné úrovni. Základem je opět iniciativa a referendum a to zejména při změnách ústavy, ale i další legislativy. Zároveň v souladu s názorem odborné veřejnosti nedojde k futuristickému kompletnímu nahrazení demokracie zastupitelské, ale k její podstatné redukci, reformaci a doplnění.
Před návrhem jednotlivých prvků přímé demokracie bych navrhl formu technického provedení hlasování. Veškeré hlasování bude probíhat technikou internetového hlasování. Každý občan bude vybaven elektronickým občanským průkazem (e-ID) ve formě čipové karty (smart card) a na čipu bude mít uložen digitální certifikát s příslušnými klíči. Při samotném hlasování zasune svůj průkaz do čtečky čipových karet připojené k počítači, připojí se na hlasovací stránku (server provozovaný např. ministerstvem vnitra) a po autentizaci (může být například požadováno zadání PINu) bude mít možnost zvolit typ hlasování a kliknout na svoji volbu. Po odvolení obdrží potvrzení, kde bude vygenerován speciální unikátní kód (UID) každého hlasování a jeho volba. Volič si bude moci po skončení hlasování prověřit započtení hlasu na seznamu, který bude následně zveřejněn na volebním serveru a bude obsahovat výše zmíněný anonymní kód a započtený hlas. Tento systém bude využíván pro hlasování nejen na celostátní úrovni, ale zpřístupněn i na úrovních krajských a obecních. Obdobný systém bude též využíván pro iniciativní a petiční činnost, vložit petici bude možné po nasbírání určitého minimálního počtu hlasů, aby byla zajištěna ochrana proti zneužívání a nepřehlednosti. Obecně řečeno, návrh celého systému musí dbát na ergonomii a přehlednost, nepřehledné hlasovací rozhraní může vést k neochotě lidí vůbec hlasovat.
Znevýhodnění občané (invalidé, v domově důchodců, sociálně slabí bez internetu či počítače) budou mít k dispozici volební terminály (kiosky či počítače s možností internetové volby) na každém obecním úřadě či ve veřejných institucích jako jsou knihovny, vybrané úřady, domovy důchodců, školy apod. Sociální pracovníci budou mít k dispozici přenosné volební počítače pro osoby bez možností pohybu.

Navrhuji tedy zavést následující prvky přímé demokracie (návrhy k diskuzi):

1. Možnost změny ústavy pouze referendem (mandatorním) na návrh prezidenta, parlamentu (poslanců), případně též předsedy vlády. Bude ale umožněno i fakultativní referendum o úpravě ústavy na základě požadavku občanské iniciativy, pokud o to požádá významný počet voličů (mezi 5-10%). Souhlas se změnou ústavy by měl být v referendu nadpoloviční většinou z minimálně poloviny registrovaných voličů.
2. Navrhovat zákony by mimo vlády (prezidenta) či parlamentu mohla i veřejnost. V internetovém hlasování by voliči schvalovali veškeré předkládané zákony. Obdobná pravidla, jako při změnách ústavy, by měla platit i při legislativních návrzích, pouze quórum k vyvolání legislativního referenda a schválení návrhu by mělo být přirozeně nižší – měla by stačit iniciativa o 1% registrovaných voličů a souhlas prosté většiny. Návrhy vypracované veřejností a opatřené dostatečným počtem podpisů by byly předány odbornému legislativnímu orgánu k posouzení či případné úpravě a pak schvalovány referendem s možností protinávrhu (pro vyvolání protinávrhu by platila stejná pravidla jako pro vyvolání samotného referenda).
3. Záležitostí, o kterých by nesmělo být hlasováno v referendu, by mělo být co nejméně (byly by uvedeny v ústavě). Jednalo by se zejména o problematiku obrany, omezení lidských práv ostatních lidí, případně daňové záležitosti na státní úrovni (například mimo rámec určitého rozmezí). Tyto problémy by řešil redukovaný parlament (jedna komora) neplacených zastupitelů volených většinovým systémem v jednomandátových obvodech z kandidátů z řad jednotlivců, občanských sdružení či politických stran. Parlament by měl výhradní pravomoc při schvalování nižších právních předpisů, jako jsou vyhlášky apod.
4. Hlavou státu by byl přímo volený prezident s pravomocemi prezidentského systému (sám by si zformoval vládu). Prezident by byl odvolatelný za určitých podmínek veřejným hlasováním (tzv. recall) a to buďto automaticky vyvolaným (pokud by porušil ústavu či zákony) anebo max. jednou za rok na základě žádosti občanské iniciativy 1% oprávněných voličů.
5. Přímo volení by byli též další klíčoví funkcionáři mimo samotnou vládu (např. policejní ředitel, ředitelé kontrolního úřadu apod.). Tito představitelé by byli odvolatelní recallem vyvolaným iniciativou minimálně 12% z počtu voličů, kterými byl předmětný úředník zvolen. Recall by mohl být vyvolán pouze jedenkrát do roka, nejdříve rok po zvolení funkcionáře do úřadu.
6. Ústavní soud by měl možnost na vyzvání každé referendum přezkoumat během 30 dní před jeho vyhlášením.

Každý návrh bude na hlasovacím serveru zveřejněn po určitou dobu (např. 30 dní) a tak bude mít každý občan dostatek času podílet se na přímé demokracii, i pokud navštíví volební stránky např. jen jednou týdně.

Přímá demokracie na lokální úrovni

Implementace přímé demokracie v České republice na obecní a krajské úrovni je mnohem jednodušší než na úrovni celostátní. Pokud se podíváme na systém fungování obecních zastupitelstev, je možné je již dnes za určitých podmínek téměř úplně nahradit demokracií přímou.
Zde jsou mé návrhy pro obce a kraje:

1. Zastupitelstva obcí a krajů jsou zcela či částečně zrušena, na jejich práci není nic, co by okamžitě nemohli vykonávat obyvatelé sami pomocí internetového hlasování. Veřejná zasedání zastupitelstva, konaná průměrně jednou za dva měsíce, jsou plně nahrazena referendy. Vedení obce je pouze povinno připravit podklady k tomuto hlasování a výsledkem se následně řídit. Rozsah hlasování je zcela obdobný jako problematika nyní projednávána na veřejných schůzích.
2. Starosta obce (hejtman kraje) je volen občany v přímé volbě z kandidátních listin vzešlých z primárního hlasování o všech případných zájemcích na tento post. Kandidovat a nominovat se do primárních voleb může každý občan, který má v místě trvalé bydliště. Do přímé volby postupuje deset (v krajských volbách dvacet) kandidátů s nejvyšším počtem hlasů. Kandidát, který dostane v přímé volbě nejvyšší počet hlasů je zvolen starostou (hejtmanem), další dva (a více dle velikosti obce či kraje) v pořadí jsou zvoleni místostarosty (zástupci hejtmana). Občané též v přímé volbě určí, zda tito zvolení představitelé obce budou placeni či ne (plat nechť je určován jednotně a odvozuje se od rozpočtu obce a jejího hospodaření). Tito představitelé mohou být občany odvolání recallem, který se koná tehdy, pokud minimálně 12% z počtu občanů, kterými byli původně zvoleni, vyjádří podpisem iniciativy nespokojenost s jejich prací. Recall je možný provést jednou za rok, nejdříve však 12 měsíců po zvolení odvolávaných představitelů.
3. Bod 2. platí i pro vedoucí pracovníky obecních orgánů jako je obecní policie, městské, veřejné či všeobecně prospěšné společnosti (ředitelé), kde není nutná specifická odbornost, či které nepodléhají zákonu o veřejné službě.
4. Legislativu v kompetenci obcí či krajů schvalují mandatorně jejich obyvatelé taktéž v internetovém hlasování prostou většinou hlasů. Občané mohou podávat vlastní legislativní návrhy či požadavky, které by zavazovaly vedení obce nějakým způsobem jednat (například zavázat vedení obce k činnosti vedoucí k výstavbě kanalizace apod.), pokud vytvoří iniciativu s minimálním počtem 1% oprávněných voličů. Z možností úkolovat referendem přímo představitele obce by měly být ohleduplně vybrány případy, které by nebyly vhodné, případně jmenovat v zákoně implicitně ty, kde to možné bude. Nevhodným používáním by totiž mohlo dojít k protichůdným návrhům (například jedno referendum by požadovala po starostovi zajistit výstavbu např. silnice, jiné by ho závazně vyzývalo, aby tak nečinil).
5. V případech, kdy bude nutné náročnější projednávání problémů či bude rozhodováno o problémech, které nelze vyřešit internetovým hlasováním (typickým příkladem je projednávání územních plánů a výstavby všeobecně), budou vytvořeny občanské komise. Pokud se občané nedohodnou na svých zástupcích (například bude jich příliš mnoho), budou členové komisí vybráni losem. Výsledek práce občanských komisí, nejlépe ve variantách (s odůvodněním), bude předložen voličům v referendu. Součástí zejména územního plánování musí být naprosto jednoznačně vytvořená pravidla. Regulace výstavby musí být prováděna obecně a nepřímou cestou pomocí územních a regulačních plánů vytvořených za výše zmíněné participace veřejnosti. Nelze dopustit zneužívání referend k tomu, aby bylo možné, například na již v územním plánu schválené lokalitě, selektivně hlasovat o právech jednotlivých osob něco postavit apod.

Součástí pravidel musí být samozřejmě funkční právní stát umožňující sporné případy rychle posoudit soudem. S legislativou přijatou referendem by se mělo zacházet stejně jako s legislativou přijatou současným procesem, tedy musí existovat možnost pro osoby dotčené obrátit se na soud k prověření, zda zásah do jejich práv nepřekračuje určitou mez.
Výše zmíněné návrhy je nutno považovat za maximalistické, byť stoupenci radikálních forem přímé demokracie mohou mít námitky, že je zde částečně, byť v omezené podobě ponechána jakási forma demokracie zastupitelské. Domnívám se ale, že pro současný stupeň historických zkušeností, zejména v prostoru naší České republiky, je i sada výše zmíněných návrhů poměrně radikální.

Postup implementace přímé demokracie.

Teoretický návrh prvků přímé demokracie je věc jedna, jejich praktické zakomponování do českého právního řádu věc druhá. Jak dále postupovat?
V první řadě by výše zmíněné návrhy měly být předloženy široké diskuzi a následně v akceptovatelné formě upraveny do parafovaného znění. Pak jsou v zásadě možné dva způsoby přijetí přímé demokracie:

1. Pokud se najde ústavní většina dostatečně přesvědčených a „osvícených“ poslanců, je možné přijmout modifikovanou ústavu plus sadu základních zákonů a po nabytí právní moci přeměnit demokracii zastupitelskou na demokracii přímou. To by bylo ale příliš jednoduché a každý asi tuší, že v našich podmínkách nerealizovatelné, stačí se podívat na přístup klíčových politických sil k celostátnímu referendu.
2. Postupné, pomalé a asi i bolestivé přijímání reformních zákonů, až se budou moci iniciativy chopit sami občané.

Jakákoliv politická síla, podporující přímou demokracii, bude muset minimálně v České republice počítat s aplikováním pouze bodu 2. Tedy půjde o náročný a zdlouhavý proces hledání koncensu a přijímání jednoho zákona postupně za druhým.
Jako klíčový a první krok považuji přijmutí ústavního zákona upravující konání celostátního závazného referenda v životaschopné podobě. Zejména proces vlastní iniciativy vedoucí k vyhlášení tohoto referenda je klíčový – referendum vypsané či schválené zákonodárným sborem nepovažuji za implementaci přímé demokracie, ale pouze za určitý pokus o populistický plebiscit. Praktické zkušenosti z pořádání těchto závazných referend a iniciativ budou pak milníkem k rozšiřování přímé demokracie v dalších oblastech.
Zejména na lokální a obecní úrovni je možné postoupit s referendem možná i dříve než s tím celostátním. Nemusely by být takové obavy z novelizací příslušných zákonů směrem k snižování požadovaných kvót pro závaznost či vyhlášení obecních či krajských referend. Rozšíření možností o čem hlasovat, je další krok pozitivním směr.
Důležitým krokem bude připravit infrastrukturu státní správy k realizaci internetových voleb. Estonsko může jít příkladem, byť vláda ČR propásla možnost plošného zavedení elektronických občanských průkazů. V původním návrhu zákona o občanských průkazech bylo zakotveno vydávání pouze průkazu s čipem, tedy průkazu potencionálně vhodného pro implementaci internetového hlasování po vzoru Estonska. I přes odpor odborníků bylo ale ve finální verzi zákona stanoveno, že z úsporných důvodů se budou vydávat od 1. 1. 2012 verze občanských průkazů dvě. Jedna verze bez čipu (jen plastová kartička jako doposud) a jedna verze s čipem (E-ID) zpoplatněna ale poměrně vysokým správním poplatkem. Odborníci poukazovali, že úspory budou minimální (úspora získaná levnějším OP bez čipu je negována dvojí agendou), ale zpoplatnění elektronické verze povede k tomu, že ho nikdo nebude požadovat a tudíž ani nikdo nebude vyvíjet aplikace pro tento typ. V budoucnosti bude tedy nutné implicitně vydávat jenom e-ID a to bez poplatku, jinak nikdy nedojde k masivnímu rozšíření elektronických OP nutných pro realizování projektu internetových voleb.
V této fázi bude pak možné přijmout zákon umožňující nejen legislativní referendum, ale i příslušnou iniciativu, která povede k možnosti, aby občané sami mohli navrhnout změnu či přijetí nějakého zákona či ústavy pomocí celostátního referenda. Toto bude klíčový krok, neboť pokud se podaří toto schválit, politici či konzervativní síly nebudou mít pak možnost implementaci přímé demokracie bránit, pokud se tak občané rozhodnou pro její přijetí. Já se dokonce domnívám, že k přijetí klíčových zákonů a změn ústavy k přeměně demokracie zastupitelské na přímou je referendum a souhlas všech voličů přímo nezbytný. Tímto tedy dostanou občané možnost sami přímou demokracii dále prohlubovat rychleji či pomaleji.
Opravdový význam pak dostane termín přímá demokracii až v případě, pokud dojde ke spojení výše uvedené možnosti přímo iniciovat legislativní změny a možnosti rychle a bezpečně volit přes internet. Aby se došlo až k tomuto bodu, bude nutná dlouhá a náročná práce. Musí dojít k nárůstu propagace prvků přímé demokracie a do pozic umožňujících prosazovat legislativní změny se musí dostat osoby, které ve spolupráci s veřejností připraví a prosadí postupné změny. Bude nutná spolupráce všech subjektů podporující přímou demokracii, byť mezi nimi jsou jinak zásadní názorové rozdíly – občané si nakonec sami rozhodnou, jakou konkrétně implementaci přímé demokracie (a jestli vůbec) chtějí – pokud dostanou tu možnost.

Přímá demokracie – staronový politický systém blízké budoucnosti I.

Stav společnosti, nejen v České republice, ale i v téměř celém světě dosáhl v současnosti určité hranice. Nálady mezi obyvatelstvem jsou napjaté a na samé hranici klidného vývoje. Je cítit určité sociální a politické napětí, které se postupně neustále zvyšuje tak, jak negativní nálady způsobené rozčarováním z politiky a z finanční krize rostou. Celý rok 2011/12 byl provázen růstem společenské aktivity po celém světě. Vzpomeňme tzv. arabské jaro, které smetlo řadu autoritářských režimů v islámském světě, vzpomeňme na rozsáhlé občanské nepokoje v západním světě, jako například hnutí „Occupy Wall Street“ zaměřené proti nemorálnosti zisků bankéřů, kteří dle aktivistů způsobili celosvětové finanční problémy. Vše má jedno společné a to je nespokojenost se stávajícím stavem věcí veřejných a tedy zejména se současnou politikou.

Nespokojenost v tzv. „západním světě“ má svůj zřetelný důvod, a tím je prohlubující se finanční, a tím pádem i navazující ekonomická krize. V posledních měsících či spíše letech se zdá, že světová finanční krize, která započala v USA, se přenesla do Evropy na krizi dluhovou, či jak někteří říkají, krizi jednotné měny EURo. Po téměř dokonaném (ale zatím neskončeném) krachu Řecka se neustále ohlašují krachy dalších zemí Evropské Unie. Ekonomové naznačili souvislost krize s jednotnou měnou a odpůrci EU již téměř oslavují pád EURa se slovy „já to přece říkal“ a vehementně útočí na celý proces evropské integrace. Konspirativní weby náboženských a ezoterických fanatiků již po celý rok pravidelně hlásí na každou neděli konec EURa a vyzývají své stoupence, aby nedávali peníze do bank a sbírali pouze EURobankovky série E, neboť dle zaručených zpráv z tajných organizací NWO jen tyto jediné prý krizi přežijí. Světoví ekonomové se předhánějí v názorech na to, co tuto krizi způsobilo. Nepochybně jde taktéž o cyklický výkyv ekonomiky [1], který akceleruje nespokojenost obyvatelstva, neboť pokud klesá životní úroveň, hledá se viník a většinou následují celospolečenské změny.
Já osobně se domnívám, že jeden z hlavních problémů světové krize je mimo ekonomického selhávání v současnosti velice rozšířený fenomén nezodpovědného jednání zvaný „morální hazard“. „Morálním hazardem“ nazýváme cílené jednání, kdy následky nenese ten, kdo přijal špatné rozhodnutí, ale někdo jiný. Bohužel současný celosvětový politicko-ekonomický systém k „morálnímu hazardu“ přímo nutí. Je to důsledek systémového selhání, kdy v řízení subjektu jsou lidé, kteří nenesou přímou zodpovědnost za výsledek své práce. Současný politik není zodpovědný za to, co jeho politika způsobila, maximální trest může být jeho opětovné nezvolení. Manažer dostatečně velké společnosti také většinou pouze odejde ze svého místa a často se zlatým padákem. Ani jeden však neztratí nic ze svého majetku.
V České republice se zdá, že nespokojenost s politickou reprezentací dosáhla téměř svého vrcholu. Po nadějných volbách roku 2010 se zdálo, že bude ustanovena silná proreformní vláda, ale počáteční entuziasmus se změnil v obrovské rozčarování. Vládní koalice se téměř od počátku potácela v nejrůznějších skandálech a vzájemné rozpory vládních stran dosáhly téměř groteskního stádia. Nicméně současný politický stav v české republice je výsledkem dlouhodobého fungování určitého systému.
Politicko-ekonomické rozložení moci je v ČR, jak je všeobecně známo, rozděleno již od dob opoziční smlouvy [2], kdy „staří ošlehaní hrdinové velké transformační války“ museli přepustit část vlivu „spokojeným a obtloustlým smluvně opozičním kabrňákům“ [3] a to i z konkurenční strany. Následné období vlády levice se vyznačovalo relativně spokojenou spoluprací mezi oběma tábory a dělbou moci. Navenek to sice občas zajiskřilo, ale v pozadí vše klapalo jak má a finance proudily oběma směry dle dohodnutého klíče. Je obrovské množství indicií, že podnikatelský sektor, který chtěl získat nějakou státní zakázku, si zavazoval obě hlavní velké politické strany. Toto relativně dlouhé období bylo narušeno až nástupem dvou nových dravých skupin zevnitř obou velkých stran (ODS a ČSSD), kterým nestačilo domluvené status quo, ale které chtěly postupně tvrdým a nekompromisním způsobem ovládnout celý politicko-ekonomický komplex.
Obě tyto skupiny se navenek prezentovaly jednoduchými, ale agresivně-primitivními vůdci. S nimi přišly do relativně pokojného businessu i agresivní podnikatelské skupiny především z regiónů. Stará garda, která se do té doby cítila nedotknutelná, byla postupně nucena přepouštět vliv těmto skupinám. Stabilita, do té doby zajištěná, se začala hroutit a nenasytnost obou skupin způsobila i venkovní nestabilitu systému, neboť obě skupiny začaly proti sobě používat mocenské prostředky státní moci, což vedlo k provalení nejrůznějších skandálů a ke zvyšování znechucenosti občanů z politiky. Naštěstí se staré gardě podařilo částečně obnovit rovnováhu likvidací nejagresivnějších skupin a zapojením ostatních do systému, byť si staří museli zřejmě leccos odepřít. Zdálo se, že se systém podaří nakonec stabilizovat.
Bohužel oslabení obou mocenských center, jejich neschopnost zajistit stabilitu a především totální omezení podnikatelských příležitostí mimo okruh zasvěcených, vyvolal dvě základní reakce. První byl vznik třetího ekonomicko-politického bloku, který nyní aspiruje na vedoucí pozici na pravém politickém spektru. Tím druhým bylo spojení nespokojených podnikatelů se skupinou mladých lidí a komunálních politiků. Průnik nových subjektů do zavedeného systému znamenal vyostření konfliktů mezi těmito subjekty. Na jedné straně se díky novým politikům v systému začaly konečně odhalovat a vyšetřovat ekonomické delikty z let minulých a na straně druhé řada těchto nových politiků chtěla za svůj podíl na politické moci i moc ekonomickou. To vyvolalo přirozeně konfliktní situace mezi nejrůznějšími mocenskými centry a soupeření na všech stranách politického spektra. Nesourodý slepenec navzájem protikladně působících idejí plus (díky soupeření) neustále se valící medializovaný řetěz nejrůznějších korupčních a kriminálněpolitických kauz vytvořil zatím největší pocit znechucení s politikou, jaký Česká republika za posledních 20 let poznala.
Za současnou situaci, byť to zní paradoxně, je třeba poděkovat. Byl totiž odkryt do té doby sice tušený, ale nikdy dříve v takové míře nemedializovaný základní problém tzv. zastupitelské demokracie. Byl odkryt systém, který parazituje na základech současného demokratického systému. Nikdy dříve jsme neměli možnost sledovat hloubku propojení nejrůznějších ekonomických subjektů na orgány zastupitelské demokracie. Zdá se, že současný demokratický zastupitel nemá téměř nic společného s reprezentací zájmů svých voličů. Celý systém je dokonale manipulován vlivovými skupinami a pevně provázán na ekonomické zájmy několika skupin.
Volič je od počátku tzv. demokratického procesu cíleně manipulován až téměř vědeckými metodami profesionálních mediálních a Public Relation (PR) agentur či profesionálních mediálních poradců. Každá strana se snaží do reklamy investovanými vysokými částkami získat na svoji stranu naivního voliče předvedením nereálných slibů či mediální manipulací. Předvolební boj se v současnosti spíše podobá prodeji určitého výrobku či služby, než nabízením politických idejí. Kandidát na zastupitele či poslance musí být členem určité strany, zde je vybírán nikoliv dle svých schopností, ale zejména a za prvé kvůli své loajalitě, přičemž lákadlem můžou být známé tváře placených populárních politiků či umělců, kteří pak působí jako lákadlo na voliče, Pokud je kandidát zvolen, nemá většinou šanci na samostatnou práci. Díky systémům stranické práce, např. tzv. klubů, je většina hlasování předem domluvena dle stranického klíče, který určuje povětšinou vedení. Klíčové hlasování, například u důležitých zákonů, je předjednáno mezi vedením příslušných stran a tzv. lobbisty, což jsou styčné osoby mezi politiky a ekonomickými subjekty. Ekonomický subjekt se snaží ovlivnit zákony ve svůj prospěch a za to poskytne příslušné straně finanční podporu na práci a volební kampaň. Kruh se uzavírá.
Jiné, než předem vybrané osoby, se do tohoto systému nemají šanci dostat. Kandidátky stran jsou schvalovány vedením a to na volitelná místa umísťuje pouze loajální a zainteresované kandidáty. Díky stranickému systému nemá šanci žádný menší subjekt bez finančního zázemí. Pokud se do tohoto zavedeného kruhu přesto dostane nějaký outsider, je nejdříve vystaven pokusu o zkorumpování. Je mu nabídnuta dobře placená funkce s minimem práce, případně placené členství v nějaké správní radě státního podniku. Pokud je tento zastupitel i potom neústupný a placené funkce výměnou za loajálnost odmítne, je vystaven denunciační kampani a očerňování za použití široké škály mediálních a zpravodajských prostředků (v některých případech i za využití státních orgánů pod kontrolou té které politické strany), což povětšině končí buďto likvidací jeho dobré pověsti (a jeho odstoupením) či v závažnějších případech i jeho kriminalizací či finanční likvidací. Systém je tak propracovaný a nejrůznější subjekty jsou zainteresovány na jeho fungování, že není téměř možné se mu vyhnout.
Další činností této klientelistické organizace je rozdělování státních zakázek a umisťování svých osob na klíčová místa ve státní správě. Napojený ekonomický subjekt (v nemalém počtu případů je vlastněný významným členem té které politické strany přes prostředníky či akcie na doručitele) získá za pomoci klíčových osob ve státní správě státní zakázku za předem připravenou cenu, která je o desítky procent předražena oproti reálné ceně. Určité procento ze zisku pak ekonomický subjekt převede na černá konta příslušné strany, která je využije opět na financování svého aparátu a na financování předvolební kampaně.
Propojení ekonomické a politické moci již dosáhlo díky selhání zastupitelské demokracie tak obrovského rozsahu, že je možné hovořit o vytvoření nové společenské vrstvy, která profituje na tomto propojení. Existují specializované firmy, které za příslušný obnos (provizi) zprostředkují téměř cokoliv ve vztahu ke státní správě. Je možné například získat jakékoliv povolení či naopak konkurenci povolení znemožnit, je možné zajistit změnu zákonů tak, aby byly výhodné pro platící subjekt, je možné ovlivnit trestní a soudní řízení s cílem někoho ochránit před trestní odpovědností, či někoho jiného trestní odpovědnosti vystavit a tak ho odstranit. Tyto firmy či osoby jsou již téměř nezávislé na tom, která konkrétní strana je zrovna u moci, neboť mají svůj vliv rozprostřený v celém politickém spektru. Jediný problém tak může nastat, když se k moci dostane subjekt, který není příslušným způsobem navázán, což se řeší rozbitím tohoto subjektu a zkorumpováním pozůstalých členů.
V tomto současném politickém systému nejde již v žádném případě o politické ideje. Jde pouze o ekonomicko-politickou moc. Proto je možné sledovat zdánlivě nepochopitelné názorové obraty, které neodpovídají politickému zaměření té které strany. Taktéž je možno vysledovat, že mimo určitých populistických činů (jako například zvýšení některých dávek či naopak snížení některých daní) nedochází k žádné radikálnější změně fungování systému, ať už vyhraje jakákoliv z univerzálních stran z jakéhokoliv politického spektra. Jednoduše systém ve své podstatě vyhovuje všem (ovšem s výjimkou občanů).
Výše popsaný systém poměrně dobře dokumentuje fungování tzv. zastupitelské demokracie v téměř všech státech naší, tzv. západní civilizaci (země s kratší či neexistující demokratickou tradicí nebudu zmiňovat, stejně tak nelze naše vnímání demokracie plně uplatňovat na země jiných kulturně-civilizačních okruhů jako např. země Asie). Existují samozřejmě místní odchylky, někde se snaží udržovat zdání demokracie lépe, jinde se o to skoro již ani nesnaží. Fungování v autoritativních režimech či v diktaturách ponechám stranou, tam by byli rádi občané i za klientelistickou demokracii popisovaného typu, neboť nemají ani ekonomické svobody ani svobody občanské, které západní svět stále více či méně dodržuje.
Vidíme tedy určité selhávání systému zastupitelské demokracie a to dříve či později téměř všude, kde byla zavedena. Výsledkem je nejen odtržení občanů od politiky a faktická nemožnost ovlivňovat věci veřejné, ale též i ekonomická selhání a nefunkčnost současného preferovaného sociálně-tržního modelu ekonomiky. Selhávání zastupitelské demokracie se totiž významně podílí na selhávání a deformaci v současnosti převažujícího tržního principu ekonomiky. Nejenže podstatná část ekonomiky, zejména ta interagující se státem, je postavena na zcela jiných ekonomických principech (což se samozřejmě přenáší i do sféry privátní), ale dochází k obrovskému zneužívání prostředků ze státního rozpočtu. Dle některých údajů dochází v České republice ročně ke ztrátě až 150 miliard kvůli předražení státních zakázek díky korupci. Předražení zakázek je však jen jedna část korupce, přímé úplatky pak další. Korupční klima houstne a míra vnímání korupce oproti roku 2006 vzrostla o 12 %. Většina obyvatel a zejména podnikatelů si myslí, že žádná firma nezíská veřejnou zakázku bez úplatku. Podle odborných odhadů částka vyplacená na přímé úplatky v ČR přesahuje 40 miliard korun ročně, což odpovídá zhruba 2 % HDP [4].
Podobná situace je dle všeho i v dalších zemích. Ačkoli na ekonomický růst působí samozřejmě mnoho faktorů, může jej korupce vážně poškodit, zejména pak dostane-li se do stádia tzv. nekontrolovatelné systematické korupce. Existuje silná korelace mezi vývojem HDP na hlavu a korupcí, jak dokazuje mnoho studií o dopadech korupčního jednání. Existuje zde víceméně shoda, že korupce má na růst negativní dopad – zhoršení o jeden bod na škále 0 – 10 vede přibližně k poklesu HDP na hlavu až o 2 % [5] .
Ekonomické náklady selhání zastupitelské demokracie jsou jen jedna, sice výrazně vnímaná, ale nikoliv ta nejzávažnější položka selhávání celého demokratického systému. Nejhorší důsledek tohoto selhání systému zastupitelské demokracie je naprostá ztráta důvěry občanů v politiku a v politiky všeobecně. Výsledkem je pak nejen narůstání společenských problémů a negativního chování v celé společnosti, ale ve svém konci pak volání po vládě silné ruky a s tím možné riziko zániku celého demokratického systému.
Jak z tohoto ven? Je možné zachránit demokracii a s tím i samotnou existenci naší kultury? Vyřešení této otázky se zdá být hlavním úkolem dneška a bude aktuální zřejmě po celé 21. století. Řešením této otázky se též zabývalo mnoho myslitelů, filozofů, spisovatelů, umělců a politiků již v minulosti, není to tedy jen záležitost novodobá. Celá historie lidstva je poznamenaná hledáním nejlepšího možného politického či správního systému. Existuje nespočetné množství literatury popisující nejrůznější varianty společenského uspořádání. Každý systém má své výhody a nevýhody, nenajdeme systém, který by byl naprosto ideální pro všechny obyvatele naší země. Mnoho odborníků zastává názor, že je třeba pro záchranu naší civilizace vymyslet něco úplně nového. Já se domnívám opak, že je možné poučit se z historie, najít něco, co prokazatelně fungovalo a případně to jen mírně přizpůsobit moderním podmínkám a možnostem. Mnoho historických pramenů a odborné literatury nám totiž naznačuje, že není třeba vymýšlet nějaké futuristické vize komplikovaných společenských projektů.
Při analýze dostupné literatury zjistíme, že možné řešení existuje a je známo již téměř po celou existenci lidstva. Jedná se o přímé zapojení občanů do řízení své země a své společnosti. Toto řešení znamená přetvoření současné zastupitelské demokracie na demokratický systém, kde budou občané rozhodovat sami za sebe a bez toho, aby delegovali svoje rozhodování na někoho jiného. Takový systém se nazývá přímá demokracie a prokazatelně existoval již ve starověkých Aténách asi před 2500 lety a trval přibližně 200 let.. "Démos" v řečtině znamená "společenství" a "Kratos" ("moc") znamená " rozhodování o druhých". "Démos-kratia" tedy ve starořečtině znamená "společné síly", neboli ve volném výkladu "všichni občané rozhodují o všem". Na základě historických souvislostí a zkušeností je možné se domnívat, že tento politický systém může být postupně tím systémem, který zajistí rovnoprávné podílení se na moci všem občanům nejen České republiky ve 21. století.

<pokr>

---

[1] Kondratiev wave, [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [cit. 25.6.2012]
<http://en.wikipedia.org/wiki/Kondratiev_wave>

[2] Opoziční smlouva [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [cit. 25.6.2012]
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Opozi%C4%8Dn%C3%AD_smlouva>

[3] Použito vyjádření Mirka Topolánka z projevu k výročí 20 let existence ODS

[4] M. BEDNÁŘ, přístup české veřejnosti ke korupci, Diplomová práce, [online], [cit. 25.6.2012]
<http://is.muni.cz/th/174666/esf_m/Pristup_ceske_verejnosti_ke_korupci.txt>

[5] MAURO, P.: Corruption and Composition of Government Expenditure.
IMF Working Paper 96/98, 1996, published in Journal of Public Economics, No. 69, June 1999.
s. 263-279. ISSN 0047-2727.

Narodila se holčička

Nedávno jsem po spatření novorozené dcerky svého kamaráda téměř neuvěřil, že mé děti byly jednou také tak maličké. A s blížícími se narozeninami své prvorozené dcery jsem si uvědomil, že pocity a nálady, které jsem měl při jejím narození, pomalu ale neúprosně mizí někde v dosud neprobádaných místech mozkových závitů, aby se snad už jen jednou někdy vynořily naposledy někdy těsně před smrtí. Uvědomil jsem si, že nechat pohasnout ten pocit stvoření by byla škoda a nejen pro mě samotného. A snad jednou někdy v budoucnu i má dcerka při hledání bůhví čeho na internetu narazí na tento článek, který se vynoří někde z nekonečných terabajtů uložených v zšeřelých sálech zámořských počítačových vyhledávačů, v jejichž keši se už nikdy nic neztratí.

Bylo horké léto, jedno z těch, kdy bylo opravdu horko, a všichni varovali před globálním oteplováním. Tvá maminka mně spolu s tebou ve svém bříšku pomáhala uklízet moji novou kancelář. Moc se mi to nelíbilo, ale nedala si říci – to ostatně je celá ona, viď? Po práci jsme se šli projít a sednout si spolu na večeři – vedro bylo opravdu nesnesitelné i takto navečer. Sedli jsme si v jedné mexické restauraci, já jsem si dal nějakou pálivou dobrotu jak je mým zvykem a máma něco malého a dobrého. Byl pátek večer v rozpáleném městě, bylo dusno a blížila se letní bouře.
Po večeři jsme šli domů zase pěšky. Asi to nebyl dobrý nápad ale nic nevypadalo být v nepořádku. V noci přišla bouře, ta pravá letní. Blesky křižovaly oblohu a světlo bylo jako ve dne. Průtrž mračen přinesla velký liják a pokles tlaku. Asi tě ta bouře přinesla k nám na svět. Jsem zvědavý, jestli budeš také tak divoká a nespoutaná jako ta letní smršť. K ránu začaly bolesti a stahy. Chvíli to vypadalo dobře ale, když to nepřestávalo, radši jsme dopoledne vyjeli do porodnice. Bylo to pár týdnů před termínem ale nedalo se nic dělat.
Na schodech v Podolí se mně tvá máma pevně držela, byla trochu vystrašená ale snažila se to nedat moc najevo. Však ty má pevná ramena, to bylo to jediné, čím jsem jí mohl v této situaci pomoct. Pamatuji se na šedivé sedačky v čekárně všechny promáčené očekáváním rodiček. Bylo evidentní, že porodnice má plno a personál se nás chtěl za každou cenu zbavit. Možná chvíle klidu by tehdy zabránila předčasnému porodu, ale ta se nám nedostala. Do porodnice a zpátky jsme ten den jeli ještě třikrát. Třikrát po schodech do a ze čtvrtého patra bez výtahu. Bolesti nepřestávaly. Teprve s nástupem nové večerní směny na příjmu v porodnici bylo rozhodnuto – dítě je na cestě a rodička již půjde rovnou z čekárny na sál.
Ani jsem se nerozkoukal. Maminku naložili na vozík a už jsme jeli. Já s taškou přes rameno, zcela nepřipraven jsem se ocitl přímo na porodním sále. Na jakési předporodní školení pro tatínky jsem měl jít až další týden. Nu což, můj úkol byl jasný, držet tvoji mámu za ruku a kontrolovat doktory, zda nedělají něco špatně. Mámu dali na porodní křeslo a mně postavili ke straně. Co přesně se dělo uvidíš v každém filmu. Otíral jsem čelo a drmolil nějaké zaříkávání, jehož podstatou bylo slovo dýchej. Maminka mně vnímala pouze nějakým vnitřním citem což naznačovalo pouze občasné stisknutí mé ruky.
Porod proběhl celkem rychle. Nejdříve se objevily tmavé vlásky a pak jsi vystřelila jako blesk do připravené osušky. Byla jsi takový malý trpaslíček, přesně jako z pohádek. A ani jsi tolik neplakala – možná ses opravdu na tento svět těšila. Sestra tě rychle zvážila a ošetřila a pak tě položila na bříško mamince. Maminka byla sice unavená ale šťastná. Pak tě zabalili do župánku s kapuckou a dali mně do náručí.
Teprve v tento okamžik mně to došlo. Koukal jsem na tebe a u nosu se ti dělaly bubliny. S kapuckou na hlavě jsi byla nejkrásnější skřítek kterého jsem kdy viděl. Něco jsem ti říkal, asi jako vítej u nás či co a přes slzy jsem skoro neviděl. Byl to pocit velké lásky, nedá se to moc popsat. Pak jsem tě musel dát panu doktorovi, co si pro tebe přišel. Byl to samotný pan přednosta kliniky a pamatuji se, že byl cítit cigaretovým kouřem a mně bylo paradoxně v té chvíli docela líto, že první mužský pach, který ucítíš, budou cigára. Byla jsi moc malá a tak tě odnesli do takové boudičky, aby ses zahřála.
Tvoji maminku zatím ošetřovali. Otřel jsem si oči neb indiáni nepláčou a nasadil zase tvrďácký výraz. Abych atmosféru odlehčil, pokusil jsem se o nejapný vtípek, když jsem paní doktorku upozornil, ať šije dobře, neb na tom závisí naše další rodinné štěstí – nepochopila to. Pak jsme s mámou zůstali sami. Jelikož nebylo v porodnici místo, musela tvá maminka spát na sklopeném porodnickém křesle a ty jsi byla někde o patro níže. Maminka byla moc smutná, že tě nemá u sebe, ale nedalo se asi nic dělat. Poděkoval jsem mámě za tebe. Chvíli jsem jí držel za ruku a povídal, až se jí začala zavírat očka únavou. Šel jsem domů také spát. Byla pozdní noc či spíše brzké ráno a ještě před odchodem jsem po chvilce bloudění tmavými chodbami našel místnost, kde jsi spinkala. Popřál jsem ti poprvé dobrou noc jako tvůj taťka. Zdálo se mi, že ses pohnula a pootočila směrem ke mně. Zamával jsem a jel domů.
Ráno jsem se přišel podívat a našel jsem vás už všechny pohromadě. Máma se učila tě krmit. Pamatuji se, že když jsem přecházel železniční most tak jsem cítil velké rozechvění a emoce. Byla jsi maličká a měla papírový náramek na ruce. Celý týden jsem pak za tebou a maminkou jezdil, než vás pustili domů. Byly i chvíle, kdy jsem měl obavy, zda vše bude v pořádku, ale vždy jsem tušil, že ta letní bouře ti dala dostatek síly vše překonat. Pak přišel den, kdy jsi jela do svého nového domova. V čepičce jsi téměř nebyla v sedačce vidět a doma tě čekala nová postýlka s létajícíma medvídkama.
Psáno na ostrovech a v Praze ke čtvrtým narozeninám své dcery.

Jak jsem volil za bolševika

    Nedávno proběhly poslední volby tohoto tzv. „supervolebního“ roku. Probíhají povolební vyjednávání a v Praze jdou komunální volby kvůli volebnímu inženýrství ODS k soudu a možná budou zrušeny. V této atmosféře jsem si vzpomněl na své první volby v roce 1986. Jak se volilo za komunistů a ke všemu na vojně?

    V roce 1986 jsem byl prvním rokem na vojně – tedy „základní vojenské službě“ neboli ZVS. Tehdejší volby do Federálního shromáždění proběhly koncem května roku 1986, kdy jsem sloužil u spojovacího útvaru v Hradci Králové. Proč mně vůbec zůstaly tyto, jinak zcela bezvýznamné volby v paměti? Jednak to byly moje vůbec první volby v životě a jednak měly dalekosáhlé důsledky pro moji vojenskou službu a dokladovaly „demokratičnost“ tehdejšího systému.

    Na volby jsme se jako vojáci připravovali předem a to zejména nástěnkami a během PŠM (politické školení mužstva), kde nám politik útvaru vykládal manuálně nabiflované poučky z jakési knihy, jejíž název si už nepamatuji, stejně jako názvy desítky dalších plytkých děl socialistických ideologů, snad jen mimo „Poučení z krizového vývoje“ (tuto slátaninu si pamatuji proto, že nám ji ve škole každému dali zdarma a během deseti dalších minut sloužila tato brožurka roztrhaná jako vhodná munice proti spolužákům v boji každý proti každému).

    Do Federálního shromáždění se volilo za komunistů systémem jednotné kandidátky Národní fronty. Tedy volič obdržel volební lístek s jednou stranou se jmény desítky kandidátů NF – většinou z řad KSČ plus někdy pár z ČSL či ČSS. Žádná jiná možnost nebyla, jména se volič dozvěděl až ve volební místnosti (někdy byla umístěna předem na nějaké nástěnce). Ve volební místnosti byly umístěny plenty, nicméně nikdo je nepoužíval (až na níže zmíněnou výjimku). Účast na volbách sice nebyla zákonem povinná, nicméně byla kontrolována stranickými či odborovými orgány a v podstatě si nikdo bez vážných důvodů nedovolil na volby nejít. Výsledek byl, že v roce 1986 byla volební účast 99,39% zapsaných voličů. Nicméně systém kupodivu dovoloval jednu „demokratizační“ možnost a to na volebním lístku nějakého toho kandidáta NF vyškrtnout.

    Už před ZVS jsem měl poměrně vyhraněný názor na vládnoucí režim a tento byl po nástupu do armády ještě více „vyhraněn“ vysoce podprůměrným IQ většiny důstojnického sboru ČSLA a to zejména u tzv. politických pracovníků (Černí baroni opravdu nepřehánějí). Navíc mě tehdy vyloženě naštvalo, že o těch kandidátech není vůbec nic zveřejněno či propagováno a nikdo neví, co jsou zač. Samozřejmě to nebylo z hlediska systému vůbec třeba, žádná jiná možnost zde prostě nebyla, ale ve své mladické nerozvážnosti jsem se tehdy domníval, že i totalitní režim by měl dbát alespoň trochu na dekórum a dát volbám punc určité demokratické legality.

    Takže jsme my vojáci, pod velením našeho politruka dne 23 května 1986 vyšli ve dvouřadu do volební síně. Všichni jsme vyfasovali po odškrtnutí jména obálku a volební lístek a postupně po řadě házeli naplněné obálky do urny. Jen já jsem odskočil za plentu a rychle jsem vyškrtal všechny kandidáty na jednotné kandidátce NF. A bylo to. Politruk se na mně podíval shovívavým pohledem, myslel si, jak později při vyšetřování řekl, že jsem se tam chtěl jen podívat, jak to tam vypadá.

    Nějaký den se nic nedělo. Pak jsem byl náhle předvolán k veliteli útvaru, což byl jakýsi Slovák z východu – podplukovník, kterému nebylo vůbec rozumět neboť mluvil cizím jazykem na pomezí slovenštiny a ruštiny. Přítomno bylo téměř celé velení útvaru včetně zsinalého politruka. Poznal jsem, že je zle. Ptali se mně, jak jsem volil a proč jsem šel za plentu. Věděl jsem, že nemá cenu zapírat a tak jsem se přiznal, že jsem kandidáty vyškrtal. Z výslechu vyplynulo, že to stejně věděli, neboť jsem byl jediný, který za plentu šel a že zřejmě můj negativní hlas narušil výsledek celému útvaru. Velitel řval, zda jsem nějaký agent či co, bylo to velice nepříjemné. Ostatní z velení se chovali poměrně opatrně, jakoby nevěděli, co mají dělat. Nakonec mně řekli, že jsem předvolán před hlavního politruka celé 10. letecké armády. Moje hlasování zřejmě narušilo výsledek celé armády.

    Na velitelství 10. letecké armády mně doprovodila tzv. lítačka (vojenská policie). Politruk celé armády (už si nepamatuji jméno) se choval poměrně slušně. Byl to typ takového tatíka a snažil se tak i hovořit. Po příchodu mně nalil vodku a vyptával se mne, proč jsem to udělal. Bylo mně už jasné, že se snaží zjistit, zda jsem členem nějaké organizované skupiny a jestli mne k tomu někdo nenavedl. Rozhodl jsem se hrát pro vojáka nejjednodušší a nejúčinnější hru a to na Švejka. Dělal jsem tedy naivního hlupáka, který chtěl jen vyzkoušet, co se stane a který tím nic nemyslel. To evidentně zabralo a politruk si sám nalil ještě asi tři sklenky a sám se rozpovídal o svém mládí. Měl jsem pocit, že se mu nějak ulevilo, že tady nemá nějaké chartisty. Působil unaveně a mluvil jednoduchou neinteligentní řečí. Řekl, že byl dělník a že ho strana povolala, aby šel do armády, chtěl prý také cestovat, ale povinnosti jsou prý přednější. Po asi půlhodince mně propustil.

    Celý případ ale neskončil. Na mém útvaru jsem cítil podezřívavost všech lampasáků, měl jsem častěji služby ale pouze v bezvýznamných funkcích. Útvarový politruk mě následně před celým útvarem obvinil, že jsem porušil pravidla SSM o jednotné formě hlasování. Do té doby jsem nevěděl, že vůbec zde v SSM jsem, neboť poslední kontakt jsem se SSM měl někdy ve druhém ročníku na škole, než předseda o letních prázdninách zůstal i pokladničkou v Jugoslávii. Celý volební incident vyvrcholil pak po banálním o několik minut pozdním nástupu na jednu ze služeb, trestem velitele a to 7 dní ostrých. Pobyt ve věznici byl sám o sobě zajímavý ale o tom až jindy. Po návratu z basy jsem byl převelen na jiný útvar.

    Komunistické volby jsem pak další rok zakončil o 5 dní prodlouženou ZVS, kterou jsem musel díky trestu nasluhovat.