Nenávistná sluníčka

Dnes mně opět nadzvedlo několik nenávistných článků v médiích od tzv. sluníčkářů o tom, jak jsou Češi špatní a jaká je to lůza, že nechce živit uprchlíky. Ani je nebudu citovat, je jich všude plno a mají jedno společné. Píšou je lidé, kteří se navenek hlásí k tzv. Hate Free kultuře ale jejich společná charakteristika je, že hluboce nenávidí všechny, kteří mají jiný názor než oni a hluboce pohrdají běžnými lidmi. Další společný jmenovatel je, že navenek hlásají „lásku a pravdu“ ale jejich články jsou nenávistné a vulgární k tzv. české lůze (tedy běžnému z práce žijícímu obyvatelstvu), která už dále nechce plnit ze svých peněz jejich osobní představu dobra pro svět.

Já naopak musím říci, že jsem poměrně hrdý na Čechy, až na pár malých excesů tady neproběhla žádná rasistická demonstrace, žádné vypalování uprchlických domovů jako ve „sluníčkových“ zemích, které jsou pro ty naše vzorem. Česká společnost není apriory rasistická jak se tito nenávist šířící Hate Free lidé snaží předesílat. Obava většiny lidí z přílivu migrantů je sociální, oni na základě dlouhodobé zkušenosti vědí, že budou „pachateli všeobecného dobra“ opět donuceni je ze svého živit. A nelze se jim divit.

Záběry, které vidí z Řecka či Itálie neukazují pokorné uprchlíky nabízející práci za obživu, vidí muže v produktivním věku (téměř žádné ženy) jak arogantně vykřikují hned na pláži, že se jim nikdo nevěnuje. Nevidí zbídačeného nešťastníka na kraji sil, ale vidí osoby, které si chtějí vzít to o čem si myslí, že na to mají právo.

Ano, Češi odjakživa patřili i k emigrantům, i v pohádkách se český Honza vydával na zkušenou do světa a kam přišel, nabízel posekání dřeva za jídlo a nocleh. To bylo v pohádkách, v uprchlickém táboře v Traiskirchenu jsem koncem osmdesátých let potkal některé české Honzy, kteří již měli vypočteno, že za rok podpory v Austrálii si našetří na motorku a neváhali živořit pro tento cíl roky v zařízení podobném koncentračním táborů. Ale přesto většina českých Honzů nešla do ciziny s nataženou rukou ale s rukama které dost často pomohli přijímající zemi k blahobytu.

Češi pomůžou tomu, kdo přijde a za azyl nabídne uklidit zahradu a vykopat pařezy, tomu jídlo přinesou, byť se možná chvíli budou držet stranou, ale nebude to, protože má jinou barvu kůže ale spíš z ostychu.

Stěhování národů vyvolá rozsáhlé změny

Mnoho lidí se mně v poslední době ptá, jaký mám názor na problém imigrantů a byl jsem několikrát osloven, abych podepsal různé petice proti přijímání utečenců anebo na jejich podporu. Nepodepíšu ani jednu. Evropa je schopna bez problémů v krátké době absorbovat 10 a možná i 20 miliónů uprchlíků, ti by mohli býti opravdu velkým přínosem. Ale bohužel pouze tehdy pokud by zde byl fungující volný trh práce bez jakéhokoliv pokřivení, podpor, kvót, dotací a omezení. A pouze tehdy pokud by ekonomiky evropských přijímacích zemí opravdu fungovaly na bázi svobodného podnikání a volného trhu.

Jediná šance jak absorbovat imigrační vlnu je důsledně otevřít pracovní trh, odbourat jakékoliv limity zaměstnání, odbourat veškeré omezení podnikání kohokoliv a jakékoliv zvýhodnění jako jsou minimální mzdy, omezení možnosti zaměstnávat apod. Dobře víme, že toto je v socialistické Evropě nemožné. Ta současná obrovská žlučovitá nenávist tzv. sluníčkářů, kteří spílají svým spoluobčanům mající vůči imigrantům výhrady do rasistů, fašistů případně je nazývají rovnou lůzou, je pomýlená. Ta vlna odporu vůči masivní imigraci není rasistická, je to pouze projev zoufalství běžného pracujícího člověka, který dobře ví, že tyto valící se masy bude muset živit a dobře ví, že tento příliv ukončí jejich imaginární sociální výhody.

Imigrace by mohla být pro Evropu přínosem, pokud by na každého přistěhovalce čekala práce a důstojné bydlení. To je ale naprostá utopie v Evropě, kde je nezaměstnanost vlastního obyvatelstva lehce pod 10%, kde je každý podnikatel odírán vysokými daněmi a kde již nikdo dobrovolně žádného zaměstnance nepřijme, pokud opravdu nemusí, protože pracovní předpisy jsou již tak šikanózní, že se prostě podnikat a zaměstnávat nevyplácí.

To co současná Evropa uprchlíkům nabízí je totiž jen socialistické živoření v utečeneckých táborech a parazitování na systému, nikoliv smysluplný život. Budou trčet ve sběrných táborech bez pracovního povolení na sociálních dávkách, budou se den za dnem propadat do nenávisti vykořisťovaní podnikateli schopnými zaměstnat kohokoliv načerno za minimální almužnu. Možná, že se občas někomu podaří z toho systému vyklouznout, ale většina zůstane navždy uvězněna v systému nuzné podpory a velkých omezení a stane se lehkým terčem radikálních kazatelů. Sociálně inženýrské pokusy o integraci nikde a nikdy neuspěly, ať se do nich sypalo peněz kolik chtělo.

Jen naprostý hlupák si může myslet, že ušlechtilé gesto přijmout teď několik tisíc uprchlíků problém ukončí. Neukončí - za dveřmi jsou desítky miliónů kteří se vydají na pochod, pokud uvidí, že mají šanci.

Je třeba si nalít čistého vína. Sluníčkové řešení neexistuje. Jinými slovy, můžeme nechat přenést problémy na naše území a nechat možná zničit naší civilizaci anebo ho silou odklonit na území cizí. Můžeme udělat ze severních oblastí pevnost a čekat až se ostatní populace válkami sníží na tolik, že imigrační tlaky ustanou. Během čekání se pak můžeme zároveň modlit, že se neobjeví nějaký nový Attila – Bič boží. Nebo lze postupovat proaktivní pomocí pokud možno osvíceným vládcům schopným regióny stabilizovat a případně vyslat do nejhorších oblastí vojenskou sílu, která ale bude muset za velkých ztrát zůstat mnoho desítek let, aby vybudovala přijatelný životaschopný systém.

Ani jedno řešení nebude bezbolestné a bude vyžadovat jednotu západní civilizace, především jednotu Evropy a to se v současnosti zdá jako nereálné. Evropa v podobě Evropské unie se naprosto vzdálila od prvotních idejí otců zakladatelů (mírový prostor volné a svobodné ekonomické spolupráce všech lidí), dostala se do područí mentálně narušených sociálních inženýrů - byrokratů, kteří místo svobody a prosperity realizují primitivní formy sociálních experimentů.

Změny přijdou, jde jen o to, jak silné otřesy je vyvolají.

Osvoboditel či lupič?

Právě probíhající oslavy osvobození Československa od fašismu bych chtěl nepatrně narušit jedním svým starým textem, který jsem kdesi vyhrabal - snad zaujme. Nechci v žádném případě zpochybňovat tisíce mrtvých spojeneckých vojáků, kteří padli na našem území a za naši samostatnost. Jen bych rád poukázal na některé skutečnosti ohledně postoje našeho dlouho opěvovaného východního bratra. Chování SSSR těsně po osvobození Československa totiž velice připomínalo nikoliv ušlechtilého osvoboditele ale spíše lupiče a zas tak moc se nelišilo od chování jednotek Rudé armády na území poražené 3. říše. A není se v podstatě zas tak čemu divit, z území okupovaného Československa pocházelo nikoliv nevýznamné množství zbrojní produkce fašistického Německa.

Československo-sovětské vztahy měly klíčový význam pro poválečnou československou zahraniční politiku. Hlavní důvody orientace Československa na SSSR jsou dostatečně známy a nebudu se jimi zabývat. Cílem tohoto textu také není vyčerpávající pohled na těsně poválečné vztahy obou zemí ale spíše zamyšlení nad problematickým a zamlčovaným obdobím mezi osvobozením ČSR a dobou, než byla cesta poválečného Československa nevratně určena na mnoho let dopředu.
K lepšímu pochopení postoje SSSR je dobré objasnit stanoviska jeho stranického vedení a především samotného Stalina k Československu resp. k čs exilové vládě v Londýně v průběhu 2 sv. války. Tomu se ale věnuje několik knih a nelze to popsat v několika větách. Tedy jen stručně.
Na jedné straně zde byla velká nedůvěra k exilové vládě reprezentující „západní“ demokracii, fakt spolupráce Slovenska s nacistickou říší a průmyslová kapacita protektorátu sloužící Hitlerovi, ale na druhé straně spojenecké smlouvy, prezident nabízející spolupráci a slovanská vzájemnost. Konstatujme tedy pouze, že SSSR sice proklamoval spojenectví s ČSR navenek ale konkrétní postoje byly podezíravé a vycházeli především z cíle získat co největší prospěch pro SSSR. Sám Stalin několikrát prohlásil, že měl již velké ztráty a že osvobození je nutno si zaplatit.
V této atmosféře se zhruba od poloviny roku 1944 jednalo o postavení Rudé armády na území osvobozeného Československa. Hlavním podnětem z čs strany byly první zkušenosti s chováním Rudé armády na území bývalého Československa, které často vůbec nepřipomínalo vstup vojsk spřátelené země ale spíše postup okupanta. Beneš hovořil o tomto problému s Molotovem poprvé dne 21.3.1945 v Moskvě, kde bylo konstatováno, že RA nebyla při vstupu na území ČSR informována o tom, že se nachází na území spřáteleného státu. Další část záznamů hovoří o tom, že Čs vláda akceptovala nároky SSSR na kořist (nic jiného jí v podstatě nezbývalo) a snažila se alespoň dopředu domluvit způsob, jakým bude hrazen pobyt Rudé Armády na Československém území.
Na základě těchto rozhovorů byla dne 31.3.1945 podepsána „mezistátní dohoda o způsobu použití sovětské válečné kořisti na československém území“. V době její platnosti jí sovětská strana odmítla zveřejnit. Dohoda byla často kritizována, že nepříliš přesně konkretizovala, čeho všeho se týká. Základem dohody bylo vyjádření, že veškerý německý majetek, veškeré výrobní podniky sloužící válečné výrobě a taktéž jakékoliv podniky prokazatelně vybudované za okupace Němci je možno považovat za válečnou kořist. Největší slabostí dohody ale bylo, že se jí sovětská strana nemínila řídit.
Po obsazení území většina útvarů RA, trofejních důstojníků a jednotek nerespektovala nic z uvedené dohody a navíc situaci komplikovalo to, že Československo spadalo do kompetence dvou armád (frontů), Malinovského a Koněvova.
Ihned po osvobození území došlo k obsazení většiny velkých i středních podniků vojenskými strážemi, které znemožňovali činnost zaměstnancům. Ve většině případů došlo k odvážení výrobků či materiálů, v mnoha případech i k demontáži a odvozu vybavení a zařízení. Zvlášť povážlivá situace byla na Slovensku, zde jednotky maršála Malinovského postupovaly obzvlášť brutálně, zprávy hovořily, že bylo na Slovensku odvezeno vybavení, zásoby a suroviny z téměř 1300 podniků. Někde se podařilo jednáním místních národních výborů dohodou umožnit činnost obsazených podniků, někde došlo k praktické likvidaci výroby.
ČS vláda reagovala na množící se stížnosti a při jednání s velvyslancem Zorinem došlo 23.5.1945 k podepsání „pamětního zápisu“, který měl sloužit jako jakýsi návod pro obě strany jak postupovat při realizaci válečné kořisti.
Nicméně sovětské útvary tuto dohodu nadále nerespektovaly. Situace byla vážná, zabírání kořisti sovětským svazem hrozilo vážně poškodit hospodářství celého Československa. Fierlinger s Gottwaldem si vynutili začátkem června přímé jednání s maršálem Koněvem. Koněv reagoval velice kladně, přislíbil okamžité předání všech podniků vládě ČSR a ujistil, že RA bude nadále rekvírovat pouze potřeby související s obživou vojsk. Vláda byla nadšena a 7.6.1945 to nadšení zveřejnila v usnesení. Faktem ovšem je, že i tato dohoda měla velice malý účinek. Demontáže podniků pokračovaly, většina trofejních jednotek víceméně tvrdila, že jí nezná a nebo, že maršál nemá v této věci žádné pravomoci.
Fierlinger byl nucen stěžovat si dne 28.6.1945 přímo u Stalina. Zdůraznil, že situace poškozuje pověst SSSR jako nezištného osvoboditele. Stalin jednal jako obvykle v těchto případech. Prohlásil, že „vojáci nemají nyní co dělat a tak dělají hlouposti…“. Druhý den přislíbil uvolnění zásadních podniků a zastavení vývozu kořisti z ČSR. Praxe se ale samozřejmě opakovala. Trofejní útvary pokračovaly nadále ve vývozu všeho, co se dalo upotřebit.
Posun ve prospěch ČSR nastal pouze v tom, že byla utvořena trofejní komise za účasti odborníků SSSR a ČSR. Po dlouhých jednáních komise vypracovala seznam podniků, které budou předány kompletně sovětskému svazu jako válečná trofej. Sověti požadovali 565 podniků ale nakonec se seznam snížil na 365. Čs vláda na oplátku požadovala, aby část zařízení bylo ponecháno a uhrazeno novými výrobky.
Konečný seznam ze dne 7.7.1945 obsahoval 32 podniků s 57 závody, které budou kompletně demontovány a odvezeny do SSSR. Vláda schválila ujednání 10.7.1945. Po dohodě začaly sovětské jednotky opouštět zbytek asi 565 obsazených podniků, které nespadaly do této dohody, z většiny byly už ale odvezeny zásoby a materiál, některé podniky byly dokonce již kompletně demontovány a částečně odvezeny. Stroje a zařízení demontované před platností této dohody byly nadále odváženy. Ke dni podpisu stálo v ČSR přibližně sto trofejních vlaků plně naložených kořistí z československých podniků. Poslední vlak s válečnou kořistí odjel do SSSR dne 30.7.1945.
Velký problém tvořil postoj sovětské trofejní delegace, která projevovala nespokojenost s nízkou hodnotou kořisti a dokonce nepokládala dohody s naší vládou za konečné. Uvažovalo se o zřízení sovětského koncernu v ČSR, který by obhospodařoval sovětský kořistní majetek v ČSR. Trvale obsazené zůstali strategické doly Jáchymov, jejich status byl upraven až dohodou z listopadu 1945. Komplikace nastaly při řešení problému závodů Siemens-Halske, tento podnik slaboproudé techniky byl vybaven světově nejmodernější technologií a žádná strana se ho nechtěla jen tak vzdát. Nakonec byla učiněna dohoda, že podnik bude řídit velitel spojů Rudé armády a vláda ČR bude moci jmenovat svého zmocněnce do vedení firmy.
Čs vláda dále jednala o problému kořisti s orgány SSSR. Ačkoliv kořist ve formě výrobních podniků se zdála být v září 1945 vyřešena a sovětská strana si pochvalovala, že odvoz zbývajících schválených podniků probíhá dobře, byla zde otázka úhrady za odvezené suroviny, materiál, zabavené bankovní cennosti, zlato a práva k průmyslovým patentům. Dále byl nejasný osud několika tisíc železničních vagónů a asi 250 lokomotiv.
Obdobná byla situace v bankovním sektoru. Speciální oddíly RA obsadily už v průběhu bojů všechny Československé banky. Okamžitě bylo zabaveno 221,1 mil. korun, 2,5 mil. říšských marek, 8,7 miliónů maďarských pengö, 7,5 mil. v hodnotách cenných papírů atd. Bylo otevřeno přes 1500 soukromých sejfů, jejichž obsah byl bez evidence odvezen. Dále bylo z bank odvezeno blíže neurčené množství deposit, kufrů a balíků. Pracovníci bank se snažili škodám zabránit ale bezúspěšně. Během června 1945 se vládě podařila dohoda, že bude zbytek depozit prohlédnut, zda se tam nenachází majetek československých osob. Mnoho občanů Československa mělo ale německy znějící jméno a tak jim ani toto nebylo často umožněno.
Zvlášť obtížné bylo řešení majetku Národní banky československé. Trezory střežily od 17.5.1945 speciální jednotky RA a čs strana do nich neměla přístup. Veškerý později evidovaný majetek tam nalezený prohlásila sovětská strana za válečnou kořist. Šlo hlavně o cizí měny, 417 Kg zlata, 21 mil. marek, 5 mil pengö. Na Slovensku šlo o majetek bývalé Slovenské národní banky a to 413 Kg zlata, 548 Kg stříbra, 2,6 Kg platiny, 2,5 Kg kadmia, 19 balíků mincí a zahraniční měny v hodnotě zhruba 3 mil USD. Tyto cennosti ČS strana nikdy nedostala spět.
V září 1945 sovětská strana zakázala konečně, na základě neustálých stížností vlády ČR na neplnění dohod, vývoz kořisti z ČSR. Byla ustanovena komise, která měla odhadnout zůstatkovou cenu sovětské kořisti v ČSR a ta měla být uhrazena sovětskému svazu protihodnotou ale zůstat v ČSR. Dle údajů vlády šlo o podniky v hodnotě 7,5 mil USD a asi tisíc strojů v hodnotě cca 740 mil. korun. Do této ceny nebyla započtena cena podniků Siemens v hodnotě asi 17,5 mil USD. Dohadování o ceně podniků bylo dramatické. Například ocenění československé strany u podniků Záluží u Mostu na 400 mil korun bylo odmítnuto Moskvou jako urážka. Řešila se také možnost utvoření koncernu, do kterého by sovětská strana vložila své pohledávky z kořisti a o zisky z výroby by se dělila s českou stranou.
Další dohadování o kořisti trvalo prakticky celý rok a podobalo se handrkování na koňském trhu.
V polovině roku 1946 se však začala politická situace v Československu měnit. Komunisté vyhráli volby a obsadili většinu strategických míst ve vládě. Připravoval se finální útok na nedokonalou demokracii v ČSR. Komunisté si nemohli nadále dovolit, aby se jméno osvoboditele a velkého bratra všech Slovanů probíralo v otázkách kořisti u svého spojence. Předseda vlády Gottwald navštívil na vlastní žádost Stalina koncem července 1946 a osobně otázku sovětské kořisti probral. Na schůzi vlády 27.8.1946 Gottwald referoval, že „…velký přítel československého lidu“ Stalin upustil od všech svých dalších nároků na válečnou kořist v Československu a pouze vyslovil přání, abychom kompenzací dali SSSR do vlastnictví některé reprezentační budovy v Praze, Karlových Varech a Bratislavě….“. Některé oblasti průmyslu v ČSR si sice SSSR ponechal ve své naprosté pravomoci, (např. uranový průmysl) ale otázka kořisti byla víceméně ukončena. Nadále se eventuální „nerovnoměrné“ využívání Československých zdrojů nenazývalo „kořistí“ ale bratrskou spoluprácí.
Celkové náklady na osvobození sovětským svazem nejsou dosud vyčísleny. Do nákladů je nutno započítat ještě náklady na celý pobyt RA v Československu, který hradila čs strana (srovnat s nákladem na pobyt US Army která si hradila vše ze svých zdrojů). Veškeré dokumenty o nákladech RA v ČSR byly úmyslně zničeny, lze tedy pouze vycházet z dochovaného odhadu vlády ČSR z 31.10.45, který zní na zhruba 30 miliard korun. Určení celkových finančních nákladů na osvobození Sovětským svazem je zajímavé téma k dalšímu bádání pro profesionální historiky. K sovětské kořisti je také nutné připočíst celé území „Zakarpatské Ukrajiny“ která byla bez náhrady anektována se vším bohatstvím, obyvatelstvem a infrastrukturou.